Hobit(ka), aneb Cesta tam a zase zpátky... (The Hobbit, or There and Back Again))

V krajině malované jak letní paletou na blankytně modrém plátně oblohy, v domě jen malilinkatý kousek pod lesem, na louce jež nádherně voní čerstvě sklizeným senem a táhne se dolů do údolí až k místu kde se objímá a líbá s oblohou, žila byla, jedna úplně  maličká  hobití slečna...

I tak by mohl začínat ten známý příběh Bilbo Pytlíka přepsaný do holčičí podoby. Děj by začal nejspíš jednu sobotu brzy po obědě, kdy by si naše malá hobitka, právě probuzená jarním větříkem, jež foukl svůj pozdrav skrze otevřené okno, protřela ospalé oči, trochu zívla a pak se rozesmála na celé kolo "děda, bába, máma, táta, lalalalalá". Dnes byl den výletní a tak už se hodně těšila, leč nemoudré počasí udělalo čáru přes rozpočet a tak z dlouho plánovaného výletu zbyla, v přestávce mezi dvěma letními deštíky, jen malá vycházka do blízkého okolí. Den výletní měl ale být zároveň i dnem návštěvním - malou hobitku měla navštívit kmotřička Elfka. A tak nějak se započal příběh tří dnů a dvou nocí, příběh o lásce a dobrodružství, příběh jemný jak nadýchaná  krajka na okraji dívčích šatů, příběh malovaný letní oblohou...

Když se probudíš a svět se na tebe usměje létem, musíš se smát taky. Co na tom, že ještě spoustě věcí nerozumíš, co na tom že ti skládání slov do jednoduchých vět  ještě vůbec nejde. Den je krásný a tak není důvod se mračit :) Právě posečená louka nádherně voní senem a slunko, ještě vysoko nad obzorem, se na tebe svými teplými paprsky usmívá a slibuje krásný podvečer ...

Kmotřička Elfka je vysoká a milá, jak už elfové bývají a umí nádherně, skoro jako lesní víla, tančit. "Už umíš pavanu ?" Zeptá se. Že ještě ne ? Tak honem, ať ji ve chvíli, kdy staneš se svým vysněným hobitem na náměstí v Hobitíně dobře umíš. Ladně roztáhni ruce, mírně se ukloň a vykroč pravou...

Noc je královnou snů a skrytých přání, noc je věrný přítel, jež tě v pravé chvíli pohladí dotekem lehkým jak dech vánku. A když se pak k ránu probudíš a vyprahlé rty svlažíš čerstvě nadojeným mlékem, usměješ se na svět a jsi připravena objevovat celý den ta krásná tajemství jež ti pro ten dnešní den připravil...

Skály, voda, les, ticho, jen šumící větřík, jak občas dýchne do korun stromů, rozechvěje svým zvonivým smíchem to krásně voňavé, zelené jehličí. Je teplo, je vlažno a voda láká, tolik láká ke schlazení. Pozoruješ chvíli tiše tu hladinu a nejraděj by ses hned rozběhla vstříc tomu zrcadlu,  co věrně ve svých vlnkách, odráží tu nádheru  jež je všude kolem...

Po koupání se zabalit do deky a trochu svlažit rty, trochou dobrého ovocného čaje. Téměř všechny věci jsou po tom řádění ve vodě mokré a tak nezbývá než obléci letní šatky a proti chladu se zabalit do krásně usměvavě barevné deky... 

A už zase běžííím...

Dobrodružství je dobrodružství, ale není nad to, když kmotřička Elfka dohlíží na to, aby se žádné nebezpečí nepřiblížilo ani náznakem...Mít svou elfku se každému nepoštěstí a tak jsem ráda, za ni, za to jak mne chrání, za to  že se mi stala průvodcem v podivnostech tohoto světa...

Boží kameny - vstupujeme do prastarého kruhu,  na místo tajúplných rituálů, jejichž dobrá energie tu dodnes prýští z hlubin matky země, aby ti  prostřednictvím těch kamenů dodala sílu a odvahu - "Hobitko maličká - cítíš ji ?"

A poškádlí tě trochu i přítel trpaslík, jež se tu odněkud z hlubin země vynoří a svými dlouhými vousy tě převelice rozesměje...

Chvíle zamyšlení - i ty nás provází a dovolují nám zklidnit naší mysl, by stanula  blíže k branám

 věčné  nirvány...

"Tradááá", meditace končí a začíná zase chvíle pro zpěv, tanec a dobrodružství...

Tajemství stvoření ;)

Ten vousatej trpaslík, není o mnoho větší než já, ale ruce má po těch letech práce s krompáčem a kladivem pořádné...

A cestou domů, ještě nasbírat pár léčivých květů, které jako mávnutím čarovného proutku zacelí jizvy z bojů a hladíc jemně duši, vysouší slzy bolesti...

A dnešní cesta končí, jak jinak, v nádherném paláci elfů z jižního hvozdu...
Tak dobrý den, či dobrou noc ve tvém hobitím světě, maličká ... :)

...