Dopisy Lauře... Plitvička (Letters to Laura)

Drahá Lauro...

Život nám připravuje příjemná překvapení na každém kroku a je jen na nás, jak se je naučíme přijímat a zda je vůbec v tom množství nejrůznějších vjemů rozpoznáme. Je večer a já mám za sebou náročný den. Sedím na terase, po očku sleduji západ slunce a pohrávám si s otázkou, co asi v tuto chvíli děláš ty. Odpočíváš a nebo se teprve vracíš z výletu ? Sedíš se svými blízkými někde u večeře a dopřáváš si dobré vínko a nebo postižena syndromem nenapravitelných romantiků, sleduješ západ stejného slunce a myslíš po chvilkách na mne stejně, jako já na tebe ?

Dnešní den začal dlouhou cestou. Téměř sto kilometrů mne dělilo od míst která znám už z dětství. Od míst, kde se možná začal formovat můj smysl pro spravedlnost, pro přátelství i pro lásku. Já vím, ta naivita v dnešním životě příliš dobrá není, ale proč si jí alespoň kousek neschovat někam do koutku srdce a potají se těšit její přítomností ? Je to možná takový předobraz věty "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" a přestože všichni podvědomě cítíme že žádná univerzální pravda není, (jsou jen různé úhly pohledu) a taky víme že nenávist má vždy trochu navrch už jen tím okamžikem překvapení, má i přes to všechno smysl za pravdu a lásku bojovat, či ji alespoň hledat. Projížděl jsem, blížíc se ke svému "Pokladu na stříbrném jezeře" krajinou, která mi najednou byla něčím blízká. Tolik se lišila od vyprahlých břehů moře a přilehlých ostrovů. Nádherně rozkvetlé louky s myriádami květů, občas proložené solitéry smrčků, hluboké lesy, stoupající někam nahoru do kopců. Hřebeny hor s prosvítajícími vrcholky skal. Jako by si uchopila do dlaní mou milovanou Šumavu a přenesla ji o osm set kilometrů dále na jih. A ta podobnost, jak jsem později večer zjistil, zdaleka nezůstala je u podobnosti vzhledové. Podobny jsou si i osudy lidí. Míjel jsem opuštěná stavení, některá s propadlými střechami, nekosené louky, ztracené osudy těch co odsud navždy odešli. Je to dvacet let, co se tudy prohnala "bouře" nenávisti, následována krupobitím bolestí. Dvě stě tisíc lidí muselo opustit své domovy a odejít do ciziny. Ano, možná někteří z nich nesli svůj podíl viny na podkopávání základů tehdy právě se tvořícího Chorvatského státu, ale kolik z nich bylo vinných a co je to vlastně vinna ? Jaká podobnost se šumavskými Sudetami po té druhé válce. Tenkrát odcházeli Němci, tady zase srbská menšina. Na které straně tehdy stála pravda a existovala vůbec nějaká ? Kde se v tu chvíli ztratila spravedlnost a lidskost a byla tu vůbec někdy nějaká ? Jaké štěstí jsme měli, když dělení Československa neprovázely podobné hrůzy ! Projíždím krajinou ze které přímo sálá chudoba. Staré domy z neomítnutých kamenů, zabedněná okna, propadlé krovy, opuštěné domovy. Jen velmi, velmi pomalu, se vrací život do této tak krásné krajiny. Člověku až poskočí srdce když v tom smutném pohledu občas zahlédne opravený dům s lidmi, co právě traktorem, možná starým jako oni sami, sklízí louku. Pookřeje, když uvidí stádo krav či ovcí jak se klidně pase, dávajíc vnímanému obrazu nádech znovu probuzeného života...

Cesta mne vedla dál k Plitvicům a krajina i domy v ní se začaly poznenáhlu měnit. Sem tam nový , opravený penzion, restaurace, nově postavené domy, najednou jako by se krajina proměnila a ukázala svou druhou (opět v náznacích Šumavě podobnou) přívětivější tvář. Turistika - na jedné straně ohromná pomoc pro místní, (čím blíže k Plitvicům, tím více nových a opravených domů), na druhé straně ohromné množství cizích lidí, kteří této nádherné krajině berou ticho a klid k rozjímání. Z Vinnetoua se stala atrakce a z myšlenek o bratrství a lásce se stalo jen křoví, živořící někde na pozadí. I tak však tomuto místu zůstalo dosti pozitivní energie, kterou i přes ty davy lidí umí ukázat a předat vnímavému srdci. Stačí jen přivřít oči a soustředit se na to podstatné. Jak krásné by bylo, vrátit se sem někdy na jaře či na podzim, kdy bude ta síla sdílení mnohonásobně vyšší, už jen tou absencí davů. Nádherná jezera, plná čiré vody, vodopády, ten neustálý šumot klokotajícího života. Ryby, co plavou tak blízko, že by ses jich mohla dotknout. Stromy, sklánějící své větve až někam dolů k roztoužené hladině. Téměř sedm hodin jsem procházel tím rájem a těšil se těmi nevšedními pohledy. Téměř sedm hodin jsem nasával tu pozitivní energii, která se tu za tisíciletí nahromadila. Vrátil jsem se se zapadajícím sluncem o tolik bohatší !

A co ty, má milá ? Ze tvého mlčení lze jen těžko vytušit co jsi dnes prožívala ty. Byly ty pocity stejné, či alespoň podobné ? Dokázala jsi, z tohoto na první pohled nepřátelského světa, přijmout to skryté pozitivum které nabízí ? Určitě ! Jak tě znám, jsi citlivá a srdce máš otevřené a přestože víc mlčíš než mluvíš, máš srdce plné slov. Stačí jen natáhnout ruku a dotknout se ho !

Slunce odešlo za obzor, půlnoc se přiblížila a já odcházím za tebou, do říše svých snů...

Měj  má drahá i ty krásné sny !  

Tvůj... F.

...