Na vrcholu... (On the top)

"Půjdeme na Ostrý", zahlásí kteréhos jarního dne má holčička a já  nadšeně souhlasím. Jo, vylýzt tenhle kopec mně lákalo už dávno a tak jsem z toho nápadu opravdu nadšenej. Kopec má (bez sedmi) třináctset metrů a tak se mi jeví jako docela zajímavá výzva. A tak se v domluvený den i hodinu sejdem a vyjíždíme. Průjezd Šumavou od Sušice po Železnou Rudu, má pro nás dvě polohy: První je to krásno, který všude kolem cesty vykukuje z poza jarních trav a to druhý je napětí z počasí, páč obloha nic-moc a přestože Meteoradar slibuje v průběhu dne ústup oblačnosti nad Bavorsko (severní vítr) nějaké napětí stejně zůstává, kor když těžký mraky a chvílemi i kapky na předním skle slibují pravý opak... Průjezd Železnou Rudou pro mne už tak zajímavý není. Ťamanská tržnice, plná trpaslíků (no budiž, proti gustu...) a různobarevnejch koulí a ještě jinejch nesmyslů, dává tušit blízkost hranic. (To mi teda řekni, kdo todlencto kupuje, snad ti bavoráci ? "Na ja" :) Sem tam nějaký pěkný dům, ale jinak typická turistická, horská destinace a přestože je tu prázdno a o túristu v tomhle nečasu nazavadíš, pro mne bohužel nic atraktivního. Špičácký sedlo dává tušit blízkost lesa, ale po průjezdu nastává nekonečný klesání do Hamerskýho údolí. Což o to, horský údolí jsou fajn, ale ne ve chvíli, kdy každej ten metr mínus co ze svahu ukrajuje auto, budeš muset zase vyšlápnout po svých. Na místě při hledání parkovistě malinko kufrujeme, ale aspoň tak prozkoumáme okolí. Nádraží (Hojsova Stráž) bych tu v kopcích tedy načekal ;) Nakonec přece jen zaparkujem v Hamrech a po krásné asfaltce (to koukám) vyrážíme. Cesta jen mírně stoupá a tak přidáváme do kroku, páč čas nemilosrdně ukrajuje minutu za minutou. Odbočku k vodopádu Bílá strž míjíme s tím, že tam nakouknem až cestou zpátky, což se později ukáže jako dobré rozhodnutí, ale abych nepředbíhal. Výstup je fajn. Vlastně až pod vrchol, žádný velký stoupání a až na poslední úsek i dost pohodlná cesta. První příjemné překvápko učinilo počasí -  obloha se změnila na téměř jasnou a v okamžiku kdy se blížíme k hranici lesa se nám nad mlhou klesající do údolí, začínají otvírat nádherné výhledy. Druhý příjemný překvapení mi učinil ten můj potomek, když zašátral v batohu, vytáh foťák, s výrazem profíka na něm nastavil makrorežim a začal fotit něco (pro mne neviditelnýho) na asfaltu. Už je to tak, bude nejspíš tak trochu blázen po mně ;) Třetí a největší překvápko nás ale čeká na vrcholu, kterého zpocení a zadýchaní, ale taky šťastní za nedlouho dosáhneme. Tak nádherný, kruhový výhled se jen tak nevidí. Vylezeme na skálu kousek stranou a ukusujíc chleba s něčím, se  téměř hoďku, klimbajíc nohama nad údolím, jen tak kocháme !
Cesta dolů ubíhá rychle a v pohodě až do chvíle, kdy někde nad Špičákem zabouří. Blesk - raz, dva, tři, sěst a hrom. Je to jen šest kiláků od nás a nasliněný prst neomylně ukazuje že se buřina mílovými kroky blíží k nám. Zaplavuje nás nejistota - "co když nás ta bouře chytí v lese" ? Teď je ještě možnost vrátit se pár metrů k přístřešku a přečkat to nejhorší. "Ale co když se bouřka protáhne na několik hodin" ?  Chvíli o tom diskutujeme , ale pak se odvážně vydáváme bouři vstříc. Napětí stoupá každým krokem. Blesky, hřmění, a za chvíli se spustí i déšť hnaný větrem. Dcerka je připravená, obléká na sebe i na batoh pláštěnky a já zjišťuju že mám v batohu jen větrovku. "No nazdar, ta holka má víc rozumu než její tatík !" Déšť sílí a blesky i hromy řádí neustávající kanonádou. K autu už jen dva kiláky - to musíme dát ! Zrychlujeme ještě víc, ale čas jakoby se zastavil... Už jen pár minut !!!
Zabouří poslední hrom, snad jen pár metrů od nás a pak to ticho...
Ticho vítězné, ticho osvěžující, ticho slavnostní...
Déšť ustává a ve chvíli, kdy zahlédneme siluetu našeho vozu, už nad uplakaným lesem zase svítí slunce !!!

...