Dopisy Lauře... Paklenica (Letters to Laura)

Drahá Lauro...

Dnes jsem si vzpomněl na náš rozhovor o slunci, pamatuješ ? Seděli jsme na kameni na nábřeží řeky a slunce pálilo jak šílené. Pro mne to bylo utrpení (to nesnesitelné vedro) ale ty jsi vstala, roztáhla doširoka ruce a začala v jeho paprscích, pobrukujíc si tu svou oblíbenou, tančit bosa v trávě. Až se mi tenkrát zatočila hlava ! Vlastně dodnes nevím, jestli to bylo z toho letního slunce, nebo z toho, jak jsi byla v tu chvíli nádherná. Proplétala si se ladnými pohyby mezi jeho paprsky, rozpuštěné vlasy ti zdivočele vlály do všech stran a já jen seděl a nevěřícně zíral. Pak jsi si, zadýchaná, sedla vedle mne, položila hlavu na mé rameno a dlouze a zasněně jsi mi povídala o tom, jak slunce a teplo miluješ. Jak ti proniká až do morku kostí, jak ti dodává energii a jak slastně na tebe působí jeho doteky. Od té doby má milá, jsem na přímém slunci už  nikdy tak dlouho nevydržel ! Až dnes....

Ale od začátku : Do národního parku Paklenica, cíli mé dnešní cesty, mne čekala trasa dlouhá bezmála sto kilometrů. Tolik jsem se těšil na místa kde se natáčel Vinnetou. Dodnes si vzpomínám na smrt Inčučunovu v bílých skalách Nugget-tsilu a po té i na smrt samotného Vinnetoua. Inu, cesta byla dlouhá a ze začátku mne unavoval pohled na vyprahlou krajinu bez náznaků jakékoliv zeleně v bezprostřední blízkosti Jadranské magistrály, ale později, jak jsem se blížil k Paklenici, začala se měnit i tvář pobřeží. Cestu začaly pozvolna obklopovat stromy a tráva a krajina začala mít příjemný přímořský charakter. Už při vstupu do NP jsem trochu zazmatkoval a nechal auto stát na parkovišti hned za branou, přestože o necelé dva kilometry výš bylo parkoviště ještě jedno. První část cesty tak sice proběhla po rozpáleném asfaltu ale zato jsem byl odměněn spoustou krásných výhledů na hory které se vypínaly přede mnou. Mým cílem, z mnoha značených cest, se stal nejnavštěvovanější okruh "Velká Paklenica". Hned na počátku cesty, za horním parkovištěm se sluncem rozpálené skály sevřely okolo cesty a potoka do úzkého kaňonu a stezka se prudkým stoupáním drala stále výš. Slunce pálilo ohromnou silou, snad jako tenkrát na tom nábřeží a hned z počátku ze mne začalo vysávat síly. Čtyři litry vody v batohu, na radu kteréhos internetového průvodce napuštěné ještě doma, docela tížily ale byly k dobru. Od počátku jsem se pohyboval v neuvěřitelně krásné krajině a čím stezka vedla výš a skály se postupně rozestupovaly tím krásnější pohledy na hřebenové partie hor se začaly otevírat. Čím otevřenější terén mne obklopoval, tím více se však stával každý krok v rozžhaveném vzduchu utrpením. V tu chvíli mi na mysli vytanula slova strážce na bráně, který lámanou češtinou pronesl : "Á česky, čechy já mít rád, oni dobrý kamarád, nechodit daleko, dnes tu máme sahara" (později, při návratu jsem jeho slova pochopil, když se ve skalních stěnách ukázalo množství českých lezců a sám jsem si vzpomněl na své mládí, jak veselá, kamarádská a pohodová nálada mezi nimi tenkrát vládla.) Vedro se stávalo nesnesitelným a já už láhev s vodou ani nedával do batohu. Možná to znáš: Napiješ se, ale během chvíle už máš zase sucho v ústech a při každém polknutí se ti začíná (chvílemi až bolestivě), jazyk lepit na horní patro. Tělo se odevzdaně vleče, jako by ztratilo veškerou energii a každý krok, který by si na Šumavě dala bez problému, v té rozpálené výhni skal tady neuvěřitelně vysiluje.  Příliš nepomohou ani ty tři zastávky s prameny pitné vody, které během té tříhodinové túry míjíš. Hned z kraje jsem zjistil, jak moc pomáhá, když se pohybuji po té straně stezky, na kterou dopadá alespoň trochu stínu z okolních stromů a křovin. Ten rozdíl byl ohromující. Možná ani ne tak tím rozdílem teplot, ale tím přímým žárem slunečním, který tak neúprosně sužoval mé tělo. Tak jsem se tím utrpením nějak dopracoval do druhé poloviny cesty, která již byla mírnější a také víc zarostlá místní florou. Oddechl jsem si, ale až v místě, kdy jsem usedl do stínu nahoře v  bývalé hájovně a dostal se do pohody pár doušky neuvěřitelně silné kávy z malovaného plecháčku.  Ta hodina odpočinku mi neuvěřitelně prospěla, ale další cestu k horské chatě (na pomyslném vrcholu okruhu), byť jen dvacet minut vzdálené, jsem už vzdal. Cesta dolů byla mnohem přívětivější, jak slunce začalo svítit z mírnějších úhlů a místy se za blízké kopce dokonce skrylo úplně. A tak jsem šel pomaleji, sledoval všechno možné a střídavě mobilem a foťákem fotil. Počkej, až ty obrázky po mém návratu uvidíš ! 

Úplně dole na skalních stěnách, jsem se pak ocitl v (horo)lezeckém ráji. Nespočet mladých lidí se sedáky, lany, karabinami, slaňovacími osmami a jiným vybavením se tu v menších či větších výškách pohyboval po stěnách jako nějaká prazvláštní kolonie skalních mravenců, jištěni dole svými kamarády. Byla to nádhera pozorovat jejich jisté či méně jisté (vždy podle lezce) pohyby, po téměř svislých skalních stěnách. Nejkrásnější na tom ovšem bylo, že dole stál vždy někdo, kdo ti držel na svém úvazu druhý konec toho lana co tě někde nahoře jistilo. Ta jistota, že ve chvíli kdy uklouzneš, ruka neudrží na drobném chytu a nebo prostě jen dojdou síly, je ničím nenahraditelná a ač ten druhý za tebe neleze, umožní ti už jen svou přítomností vylézt mnohem výš. To není o znehodnocení tvé cesty, to je o důvěře, přátelství, o lásce k životu...Vzpomínám na chvíle (to když jsem měl o třicet let i kilo míň), kdy jsem měl na druhém konci lana přítele a taky na ty pocity, když náhle lano trhlo a já najednou ve svých rukách, na své osmě, držel  jeho život. To je to pravé přátelství - neomezovat toho druhého dokud leze ale být připraven chytit ho ve chvíli, kdy mu hrozí pád...
Hory mají v nekonečném množství svých tváří vůbec jednu obrovskou hodnotu. Stávají se zrcadlem života, zrcadlem tvých přátel, tvých lásek, zrcadlem tvým. A ač někdy neuvidíš to, co by si zrovna vidět chtěla, jsou vždy obrazem věrným - nikdy se nepřetvařují, nikdy nelžou - vždy ve tvé tváři i ve tvářích těch na druhé straně, odhalí to, co tam skutečně je. Někdy se mi zdává (to možná pro tu absenci slov) že to mé lano na druhé straně nikdo nedrží a v takových chvílích pak dostávám strach, co mne doslova ochromí. Nenapíšu v takové chvíli jedinou větu, jediný verš !  Ale je to vždy jen zdání. Možná nemáš tolik síly, možná neumíš dávat  najevo své pocity tolik jako já, ale vím jistě, že tam někde dole jsi  a ve chvíli, kdy se přiblíží můj pád, budeš dozajista na svém místě pevně držet druhý konec našeho společného lana. 

Měj krásné dny má milá...

Tvůj ...F.

...