Probudil jsem se do tmy. Probudil jsem se, nebo to pořád ještě byl sen ? Nevím ! A tou tmou začalo najednou prozařovat nějaké načervenalé světlo. A to světlo sílilo, až jsem měl pocit, že stojím na prahu rudé řeky. A v té řece, světe div se, se najednou začala objevovat taková malá sluníčka. První, desáté, dvacáté. A všechny ty malé sluneční kotoučky ubíhaly s proudem kdoví kam. Zdálo se mi pak, jako by ten proud nějak pulzoval. Rychleji, pomaleji, rychleji, pomaleji, jako by jej svým tepem poháněl něčí srdeční sval. A pak jsem uslyšel ten šumot. A bylo to, jako by se ty buňky nějakou zvláštní, mně neznámou, řečí domlouvaly navzájem, jako by každá jedna z nich, měla svůj přesně určený úkol, svou přesně danou cestu. A tak jsem seděl na břehu té řeky a udiveně jsem pozoroval ten zvláštní, vnitřně pulzující svět...
Probudil jsem se a zadíval se do slunečních paprsků, světle modré oblohy a nakonec na svou dlaň. Byla rudá ! Byla to snad krev ?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.