Ebene 1856...

Jaro, co nad nekonečnými hvozdy Šumavy vymalovalo ten širý, hlubokými a stále zelenými lesy pokrytý kraj do těch nejkrásnějších barev co znám, dostávalo pomalu podobu léta a neúprosné slunce, čím dál víc rozpalovalo skálu tyčící se na vrcholu Hamižné. Venzl šel podél koňského spřežení táhnoucího plně naložený vůz a sám funíc víc, než ten čertův parostroj jezdící po kolejích, co do Vídně nechal před dvěma desítkami let  zbudovat císařpán, klel na lesy co se do nich vešlo. "Ten zatracenej kopec mi byl čert dlužen. Táhnem se od Otavy už od božího rána a stále to nemá konce. " Těžcí, tažní koně už byli také notně znaveni, ale vlekli se vzhůru, do toho, snad nikdy nekončícího stoupání, s odevzdanou zarputilou setrvačností. Čerstvě zelené lesy voněly jako každé jaro, tou jedinečně opojnou vůní hor, ptačí zpěv se nad tou bohem požehnanou krajinou rozléval v šíř i v dál, ale on tu nádheru už nevnímal, sotva popadal dech a ve chvílích, kdy mu už na troud  vyschlé hrdlo nedovolovalo křičet na koně, myslel na Marii.

Marie, dcera majitele hostinného domu na Ebene, která se svou nevšední krásou mohla směle rovnat kráse okolní krajiny, pomáhala otci na gruntu i ve výčepu a Venzl si na ní potají myslel. Onehdá na tancovačce v Hartmanicích s ní protančil skoro celou noc a od té doby mu ležela v hlavě. Zdálo se, že ani Marii není Venzl úplně lhostejný a tak se týden na to, sám správci pily v Dlouhé Vsi nabídl,  že s potahem do Frauentálské brusírny pojede on. To ovšem netušil co ho čeká. Se spřežením nikdy tak daleko nejel a kdyby neonemocněl starý Rossmann, jistě by mu správce tu cestu nepovolil. Osud tomu však chtěl jinak a tak nezbývalo, než se učit za pochodu. První část cesty, až k židovskému hřbitovu před Hartmanicemi, ho přivítala prudkým stoupáním. Řeka se z té výšky jevila menší a menší, až se proměnila v docela malou stružku, proplétající se někde dole v zeleni, aby se nato v nejbližším zákrutě cesty ztratila docela. Hartmanice, obec ležící tu odedávna na obchodní stezce, znamenaly chvíli odpočinku kdy napojí a ovsem nakrmí koně a sám na chvíli spočine u džbánku chladivého piva v místním zájezdním hostinci. To nejhorší ho však teprve čekalo. Prudký kopec, jímž se táhne cesta z Hartmanic nahoru, dal zabrat nejen jemu, ale i oběma koním.  Krátký odpočinek v Dobré vodě a trocha vody z léčivého pramene sice trochu utlumily žízeň, co vysušovala už tak zubožené tělo i mysl, ale další cesta výš, k náhorní rovině už byla pouhým utrpením. Zatáčka těsně pod Ebene mu vzala poslední zbytky sil a když se konečně dovlekl nahoru na pláň s  provoněnými, čerstvě rozkvetlými loukami, táhnoucími se snad až někam k hraničním horám, neměl už síly na cokoliv myslet, natožpak cokoliv říkat.

Marie se džbánem piva v ruce zrovna vycházela z domu, aby posloužila hostům sedícím na lavicích okolo stolů z těžkých dubových fošen, ale když uviděla zničeného Venzla, jak se napůl mrtvý plouží podél vozu, rozesmála se na celé kolo. Záhy se ale vzpamatovala a hnala se otřít a vodou napojit schvácené koně a ihned poté džbánkem piva i Venzla. Cestou se ho ještě letmo dotkla a mile se na něho usmála. Měla radost, vždyť věděla, že se Venzl cestou zpět z Frauentalské brusírny dozajista zastaví a přenocuje v hostinci a v tu chvíli se někde uvnitř rozzářila snad ještě víc, než to jarem rozpálené, májové slunce...

...