Poledník... (Meridian)

"Brrr, to je kosa", pomyslím si ráno, když  vystrčím nos ze dveří.  A k tomu navíc, to nedělní vstávání v šest, abych v sedm odjížděl, opravdu není pro mýho člověka nic moc dobrýho :p Nicméně, nějak ten náraz mrazu i tu brzkou hodinu překousnu a začnu oškrabávat tu námrazu, co tak nádherně pomalovala skla auta, což mi taky dvakrát nepomohlo, páč jsem si nemoudře nedal rukavice :) Prý ale něco vydržím :) Dýzl naskočí kupodivu hned a po úvodním rachotu si začíná klidně brumlat a záhy taky začíná posílat do spár v palubní desce i trochu tepla. Mezitím se dostaví i ten můj zívající (zpívající:) potomek, co šel, jak později prozradil, spát v půl čtvrtý ráno a tudíž o nějaký vyspalosti nemůže být řeči... Cesta ubíhá v pohodě, Verča poklimbává a mlha co se rozvalila v údolí a dává vidět sotva na deset metrů před sebe, mne uspává taky ! Sem teda dost zvědavej, jestli se předpověď krásnýho počasí vyplní...

Vyplnila !!!

Rabí - jak říkávám, brána Šumavy, už osvětlené vycházejícím sluncem...

Slunečná nás uvítá, jak jinak, sluncem a krásně namrzlými krystaly zledovatělého sněhu, což nám zvedá náladu, hned zkraje pokaženou placeným parkovištěm :(

Slunko pak už celou cestu krásně svítí a v místech, kde je přerušený les, si rošťácky pohrává se stíny. Všude prázdno a ticho a klid. Žádní tvorové, jen v jednom místě tichý ptačí zpěv...

Výstup nahoru je i přes sníh naprosto pohodový, páč celá trasa vede po cestách. Oproti zasněženýmu Roklanu z minula, příjemná změna. Jen ta dálka... Z Bavorské strany se autem běžně dostanete tak tři, čtyři kilometry pod vrchol, ale z naší strany je to obvykle kilometrů šest, sedm a víc...Na druhou stranu ale zase žádný prudký stoupání a tak se ty kilometry šlapou snáz...Navíc je spousta příležitostí k focení čehož taky hojně využíváme...

"Ta rozhledna se na fotkách zdála mnohem větší", prohlásí Verča, když se postaví těsně vedle ní ;)

"Tato, co blbneš, dyť ji povalíš" !!! :))

Ojoj, to bylo vo fous !  Nezůstala trochu nakloněná ?

Rozhledna je sice v zimě uzamčena, nicméně krásnej výhled mezi stromy co přežily orkán Kiril a následně i "zlatýho broučka" se sem tam najde i bez ní :) 

Horká česnečka bodla, přestože jí z termosky vyskočilo drobet víc, než víčko sneslo :))

Holt, asi nezbude, než  jít za trest pro tři zlaté vlasy děda vševěda ;)

Na vrchol po nás dorazí ještě jeden mladý pár a samostatně po nich ještě další dva lidé. A to bylo za celý ten den vlastně úplně vše.Trochu se nahoře s jedním z nich zapovídáme a tak cesta dolů ubíhá za příjemného rozhovoru ve třech. S Hankou se loučíme až u odbočky k Prášilskému jezeru. Ona pokračuje dolů k autu, páč do Plzně to taky není zrovínka kousek a my s Verčou si ještě jdeme vychutnat západ slunce nad jezerem...

             To se už, když přicházíme k jeho zamrzlé hladině, pomalu schovává za hřeben.

Klid dokonalého ledového království, ruší zde už jen bublání vody, tekoucí z přepadu na hrázi...

Dole u jezera už vládne přítmí, přestože protilehlé kopce ještě ozařuje pomalu odcházející den...

No a to je vlastně závěr vejletku, dolů k autu už to z kopce utíká samo a my sic utahaný jak koťata, ale o to víc šťastní, přijíždíme o dvě hodiny později v pohodě domů...

Cestou mně to ještě nedá a před Rejštejnem, už téměř ve tmě, zastavuju pro jeden obrázek usínající Otavy.

Ale to už je opravdu definitivní konec :)

...