Hodiny odbíjejí dvanáctou. Hodina tmy, duchů a záhad ! Vypínám počítač, sahám pro stativ (Co v tý tmě bez něj, že ? ), do druhý ruky beru stařičkýho Panasonika a hrnu ven. Není žádná velká zima a ani moc nefouká, prostě příjemná, tichá (jak už to u nás na kopci bývá) noc. Měsíc mizera má hravou a zrovna si se mnou chce hrát na schovku. Počítám tedy do dvaceti, kouknu a měsíc nikde. Jen matná záře někde nahoře, prozrazuje kde asi přibližně je. Stavím stativ, upevňuju do něj foťák a chvíli si hraju s manuálním režimem, když v tom ten mizera vykoukne za tím velkým mrakem. Ostřím, cvak... A tak ještě několikrát. Mám takovou představu že zkusím udělat z vícenásobný expozice HDR, tak, aby měl měsíc pěknou kresbu a aby byly zároveň vidět větve i mraky, který se dnes vymalovaly obzvláště báječně. Rozsah trojexpozice v nastavení, je ovšem pro tenhle účel nedostatečnej a než vymyslím jak to udělat, abych vyfotil třikrát to samý a nehnul si přitom se stativem zabořeným jen tak do trávy, zase ten lump mizí za mrakem. Nemám mu to vlastně ani za zlý, taky dnes nemám náladu na žádný velký hraní a spíš se kochám tou krásnou noční atmosférou. a přemejšlím si o tom co bylo, o tom co je a o tom co bude. A je to takový napůl bolestný a napůl milehřejivý přemejšlení. A do toho občas vyleze můj kámoš měsíc (kterej je dnes nejspíš stejně lehce melancholicky naladěnej) a já občas máčknu samospoušť pro desetivteřinovej odpočet a tak si tu my dva užíváme nočního ticha...
Z fotek sice, když jdu o hodinu později domů spát, nic moc není, ale o to, když nad tím tak přemejšlím, vlastně v důsledku ani moc nejde. Jde totiž o mnohem víc.
O tu vzácnou chvíli vnímání, naslouchání a žítí...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.