Vono to vzniklo vlastně tak. Někdy, když trochu zlobím (vy dospěláci pochopitelně nemůžete tušit, že co je pro vás "zlobení" je pro nás děti "náramná bžunda") se stává, že na mně babička zavrčí a pronese přísně "Puškvorec nezlob" !!! Já ovšem vím, že puškvorec je léčivka a tudíž se již z meritu věci nedá předpokládat že by se jednalo o nějaký hanlivý název. Když se toho později chytil i děda, bylo vymalováno, páč děda by mně docela určitě ošklivě nikdy nenazval. A tak mi k přezdívce Bombelka, kterouž jsem pochytila po mé fajn stejnojmenné tetě, přibyla další. Puškvorec. Přezdívka je o to přiléhavější, že už delší dobu pozoruju, jaký mám na dědu blahodárný a léčivý vliv. Někdy, když se trápí a je zamyšlený a smutný, dokážu ho během pár minut vyléčit. Kam se na mně hrabou všichni ti psychologové co vám udílí životní moudra, sami nemajíc v sobě uklizíno. To já tedy uklizíno mám pořád. V pokojíku to sice někdy na první pohled vypadá jako náramnej nepořádek, ale ve skutečnosti je to dokonale utajenej pořádek.
Vejletek co mně čekal tenhle víkend se tedy náramně poved, jednak proto, že děda naplánoval cestu na Kuklov což je v Blanském lese, pod Kletí, nikdy nedostavěný klášter řádu Paulánů, ještě z dob středověku, a pak také pozůstatky skalní tvrze či hradu Kuglwaid, jež se nachází nedaleko. Abych se trochu dostala do kondice, dali jsme si ještě v pátek delší procházku a v sobotu po obědě jsme pak vyjeli směrem k Blanskému lesu...
Než jsme vyrazili, bylo ale nutné, abych se trochu potrénovala ve focení. Další tajemství foťáku, co mi ho děda občas půjčí, jsem objevila, když jsem máčkla na ten stříbrnej čudlík nahoře. Najednou něco uvnitř jakoby zachrochtalo, na obrazovce něco blejsklo a cesta co byla venku, skončila nějakým zvláštním kouzlem uvnitř na monitoru. Když jsem to ale zkusila ještě jednou, nedělo se nic. A tak jsem mačkala a mačkala až mi děda musel přístroj odebrat a ukázat mi, jaký rozdíl je mezi namáčknutím a máčknutím. No, úplně jasno v tom teda ještě nemám, ale je fakt, že jednou na to dozajista přijdu....
Ten Kuklov, tedy ten klášter co ho nikdy ti řádoví bratři nedostavěli, je náramnej a taky velikej. Děda mi později vysvětlil, že za doby třicetileté války, co se odehrála někdy v hlubokým středověku, přepadli nedostavěný klášter Švédové a všechny milé bratry co ten klášter stavěli a nejspíše se na něm taky pěkně nadřeli, úplně surově pobili. Není mi tedy úplně jasné, proč to tehdy udělali, ale skutečností zůstává, že od té doby stavbu chrámu ani konventu již nikdo nikdy neobnovil, naopak mám silné podezření, že kámen ze stavby postupně (potupně) skončil v některých zdech selských usedlostí v okolí...
A jelikož začalo jaro, což je jak děda tvrdí, jeho nejoblíbenější roční období, je všude plno květů a kytek a všechno to tak nějak raší a bují do krásy...
Výhledy dolů, do údolí Brlohu, jsou taky náramný, no nakonec posuďte sami...
Tak jsme tedy sešli dolů k potoku a po značené cestě jsme se vydali na takovej malej vejletek po okolí...
Povím vám tedy, že z kopce dolů to šlo a ty dva kiláky jsem dala za neustálého hraní si s kamínky, kytkami a suchým loňským listím bez potíží. Nahoru do kopce to už ale nebylo ono a páč mi děda po tom minulým výstupu na Boubín, kdy mně musel nést za krkem, aby mu to tolik neklouzalo, pořídil parádní dětskou krosnu, zasedla jsem do ní a jako princezna se nechala náramnej kus poponést, což v důsledku vlastně ocenil i děda, kterej tím pádem měl obě ruce volný a během štěbetání se mnou na zádech mohl ještě po libosti fotit, což nepochybně přispělo i k jeho dobré kondici, protože kleknout si s patnáctikilovým, neustále se hemžícím, závažím na zádech a fotit makro, pak se zase zvednou a popojít fotit o kus dál, je beztak bezva trénink na všechny ty velký kopce, co nás ještě v budoucnu čekají...
Ta alej, co jsme jí pak procházeli, byla neskutečně ohromující, zvláště pak ty stromy, co docela určitě sázeli ještě ti Pauláni, co jim ti zlí Švédi pobořili ten klášter...
Samozřejmě že jsem si neodpustila vytvořit také pár svých prvních fotek, jež zde z pochopitelných
důvodů nezveřejňuji, páč se ještě trochu stydím a taky si nejsem úplně jistá, zda by vás špička dědovy boty a rozmazané kamínky na cestě zaujali.
Cestou zpátky jsme se zastavili za Netolicemi u rybníka, co se táhne od města až k zámku Kratochvíle a pořídili ještě pár záběrů neskutečně krásného slunce západu slunce...
No a protože se vejletek, jak už jsem říkala, náramně vydařil a já i děda jsme jím byli nadšeni, dali jsme si na závěr "placáka" a slíbili si, že za měsíc, až mně děda zase dostane na víkend na hlídání, zase někam společně vyrazíme a budeme si užívat života co to půjde, páč smutku a trápení je v životě i tak dost, a každý únik do přírody je stejně jako já, tedy léčivka "Puškvorec", k nezaplacení...
Papa...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.