Západní trasa... (Western route)

Zájem o historii naší rodiny nás přivedl k jednomu ze vzdálenějších příbuzných v Karlových Varech a jelikož není nad osobní setkání, vyrazili jsme s tím mým potomkem směrem na západ. Protože máme oba rádi Šumavu, volíme trasu která je jí blíž, tedy, Strakonice, Horažďovice, Klatovy, Plzeň a pak dále na Vary. Po poslední zkušenosti s průjezdem Plzně ve mně ovšem, čím více se blížíme k Plzni, narůstá panika. Přeplněnou Plzeň prostě nějak dvakrát nemusím, na druhou stranu mne snad v očích místních omlouvá to, že Plzeňáky a lidi z okolí (alespoň tedy těch pár co znám) naopak zase rád mám ;) To ovšem nic nemění na skutečnosti že bych se Plzni rád vyhnul. Pohled do mapy mne inspiruje a protože už od začátku počítáme s návštěvou Lokte, nabízí se trasa na Mariánky, Sokolov, Loket a Vary, s čímž Verča nadšeně souhlasí, páč Mariánky zná a tím pádem ví, co nás čeká. Ještě před Plzní tedy odbočujeme na dálnici na Rozvadov a z ní pak vpravo, na Planou a Mariánky...

Tydlety profláknutý lázeňský destinace, pravda, obecně moc nemusím, ale Mariánky mimo sezónu, mne tedy totálně dostaly. Ani vlastně nevím, jestli mne víc dostal ten všudypřítomný klid, nedostatek turistů či nádherné počasí. Téměř žádní lidé, ticho a nostalgická harmonie, protkaná stejně nádhernou architekturou. Prostě ráj na zemi. Dokázal bych se tu procházet hodiny a hodiny a všemi smysly vnímat tu nádheru. Centrum města, rozdělené hlavní třídou jako nějakou hranicí  mezi rozlehlým parkem a historickou zástavbou je prostě kouzelné. Tyto dva prvky, místy se vzájemně prolínající a doplňující, pak dohromady tvoří dokonalý celek, dýchající na vás dechem dávno zašlých časů. Procházíme se po ulicích, parkem, kolonádami a vnímáme tu, jarem vonící, lehce nadýchanou lázeňskou atmosféru.

Život je změna  a já i Veronika změny  milujeme a  tak měníme už podruhé trasu naší cesty a místo hlavní silnice na Cheb odbočujeme doprava, kolem přehrady nahoru, do kopců, přes Prameny přímo  na Sokolov. Té změny  nelitujeme. Krajina Slavkovského lesa, lehce připomínající Šumavu, nás dnes už podruhé dostává . Projíždíme lesy, toky potoků rozdělenými údolími, místy  doplněnými ještě zazimovanými dřevěnými chatami. Ticho a klid, protkaný jarním zpěvem ptáků a šuměním větru - balzám na nervy...

Sokolov sám nás přivítá stejně lenivým klidem, jako jeho okolí. Parkujeme mezi poliklinikou a gymnáziem, na úplně prázdném parkovišti, já strkám do automatu drobné, ač to po nás v neděli nikdo nevyžaduje, na což nás s úsměvem upozorňuje nějaký Ukrajinec, zatímco automat bohorovně mou úlitbu přijímá a vydáváme se přes park k zámku, který je v jeho středu. V tom si oba, jakoby naráz uvědomujeme, jak to město nádherně voní... Znáte to, některé domy, či místa mají prostě svou specifickou vůni, která ve vás i po letech zůstává. Sokolov nám zavoněl po dřevě. Marně se rozhlížíme odkud ta vůně pochází, tu všudypřítomnou vůni lesa přece nemohou vydávat listnaté stromy v parku ! Pak si ale všímám nově vysázených záhonů, plných květin, vysypaných čerstvou mulčovací kůrou a jsem doma. Ať tak či tak, synapse už byly spojeny a Sokolov pro mně navždy zůstane, ospale lenivým městem s vůní lesa...

Ten kdo někdy v Sokolově fotil, mi dá dozajista za pravdu v tom, že vyfotit zde cokoliv tak, aby se mu do záběru nepřipletl panelák, je úkol téměř nad lidské síly. Léta socialistického budování městu (tedy alespoň té části, kterou jsme měli možnost vidět) pořádně pocuchala tvář, ale i tak pozorným očím neunikne krásná architektura různě poschovávané, mnohem starší zástavby, dávající tušit jeho historii. Jestli na mně Sokolov působí poněkud ospalým dojmem, o jeho náměstí to pak platí dvojnásob. Ticho, klid, prázdno...To je přesně to co miluju, klid na žití, vnímání, těšení se. Obědváme na náměstí v restauraci Koruna a po výborném obědě a následném ztišení se v kostele, který ten celkový dojem z města jen podtrhuje, vracíme se k autu a vydáváme na další pouť...

Do Lokte je to ze Sokolova coby kamenem dohodil. Procházíme městečkem, jako vystřiženým ze středověku a kocháme se výhledy z hradeb do údolí Líné řeky. Celému městečku vévodí na vrcholku kopce kostel a ještě o kus výše mohutný, kdys královský hrad. Celá dispozice městečka i hradu je, jak svojí polohou na kopci, tak kruhovým uspořádáním ulic, podobná některým městečkům střední Istrie (Motovun) či Balkánského pobřeží Chorvatska. Jen ta architektura zde zůstává typicky středoevropská.

Cestou domů, po příjemném tříhodinovém posezení ve Varech, se Plzni stejně nevyhneme a ta nás, dle očekávání, odměňuje parádní zácpou. Ještě že jsme po večeři v Globusu najedení, napití a tím pádem spokojení. V autorádiu hraje Alabama, cesta od Plzně domů ubíhá už rychle a noční zastávka na vodním hradě Švihově, je parádní závěrečnou tečkou dnešního skvělého dne...

P.S. Pro ty, co mají rádi tajemno a paranormální jevy, mám z naší cesty Slavkovským lesem, schovanou ještě jednu dobrůtku - tak se můžete těšit na volné pokračování příště  !!!

...