neděle 16. dubna 2017

Život po životě... (Afterlife)

Den jako vymalovaný. Lesy Slavkovského lesa nad Mariánskými Lázněmi šumí a krásně voní jarem. Ptáci zpívají své jarní songy a květy na pasekách natáčejí své, jen před malou chvílí rozvité, okvětní lístky ke slunci. Stahuji okýnko, abych to všechno mohla lépe vnímat a dýzl se s typickým klepáním šine líně výš a výš do kopce. Nespěchám a proč taky, po tejdnu práce si vychutnávám neděli. Po levé straně cesty se najednou, z ničeho nic objeví stará žena, jejíž zvrásnělý obličej prozrazuje desítky let nelehkého žití. Dlouhé neupravené vlasy splývající volně na ramena přes starý, pod kolena dlouhý ošuntělý kabát a ona sama, odevzdaně stojící u krajnice, zvedá ruku ke stopu. Přibržďuji ale míjím ji, stojí v protisměru a tak ji stejně vzít nemohu . Popojedu o pár metrů dál a ve zpětném zrcátku už vidím jen prázdnou silnici ! Kam se poděla ? Neupadla do příkopu ? Nestalo se jí něco ? Zastavuji u krajnice a vystupuji. Vracím se, ale ta stará žena nikde !!! Kde je ? Nezdála se mi ? Zvláštní, dala bych cokoliv za to, že ještě před chvílí tady na tom místě stála. Bezradně krčím rameny a vracím se k autu. Asi jsem se opravdu spletla, nebo se mi jen něco zdálo. Chystám se nasednout a jet dál, ale najednou zpozorním. Kousek přede mnou, na louce uprostřed lesů se k oblakům vypíná prazvláštní stavba nějakého dávno opuštěného penzionu. Okna rozbitá, vchod bez dveří, střecha pokrytá bobrovkou je oloupaná jak perníková chaloupka a skrze plech, pokrývající přízemí křídlo, prostupuje původní červenou barvou všudypřítomná rez. Trochu mně zamrazí, ale pak se odvážně vydávám k té prazvláštní stavbě. Na bílé stěně, notně již poznamenané časem, se stále ještě čitelný, skví velký nápis : 

NIMROD !!!

Připadám si jako lapená kořist. Ten nápis, ten dům mně něčím, jako nějakým magnetem, neodolatelně přitahuje ! Blížím se k veřejím bez dveřních křídel a vstupuji to toho prapodivného světa stínů a ojedinělých paprsků světla, světa tichých zvuků a šumění větru v prázdných, dávno již opuštěných chodbách . Dům je v rozkladu. Stropní trámy v sále a zeď v koupelně jako by bez opory levitovaly,
díry ve zdech, některé stropy a hlavní schodiště stržené a někde vzadu povrzává osamělé okenní křídlo. Po zádech mi přejede svou  studenou rukou chlad. Teplota, jako by najednou skočila o desítku stupňů dolů a mne až zamrazí. Jdu však dál a po zadních schodech, jež se také drží jen nějakým zázrakem, vystupuji do patra a dírou ve zdi vcházím do hlavní budovy. Přistupuji k oprýskané, šedivě modré zdi a pozoruji na ní zvláštní hru stínů. Zdá se mi, jako by se v nějakém prapodivném rytmu pohybovala sem a tam. Jsem tím pohledem uchvácena a najednou se mi zdá, jako bych na té pohupující se stěně uviděla mezi stíny obrysy sama sebe ! Ne tak jako v zrcadle, ač se ten obraz pohybuje zároveň se mnou, jsem to já, ale na jiném čase a na jiném místě. Ty stíny si tu žijí svým vlastním životem. Čím víc upínám zrak na prázdnou stěnu, tím jasněji na ní vidím své obrysy ! Hlavou se mi honí smíšené pocity. Na jednu stranu, jako by se mně svou nepřátelskou rukou dotkl strach, ale na druhou stranu mně zase zaplavuje takové zvláštní smíření - nirvána. Dál, musím dál, probleskuje mi v hlavě najednou utkvělá myšlenka a jak ta myšlenka sílí, slábne i můj obraz na stěně, která už je zase jen šedá, pokryta fleky a stíny...Parkety, z části již rozebrané podlahy ve vedlejší místnosti, na mně cení své zuby a otvorem po oknu zahlédnu les. Ten pohled mne na okamžik uklidňuje, ale to už slyším z vedlejší místnosti nějaké tiché hlasy. Možná je to jen průvan co si pohrává v trhlinách oprýskaných dřevěných stěn. Prohlížím si nápisy na zdech a vstupuji postupně do dalších a dalších místností. Zvláštní ! Ač je vše okolo v rozkladu, necítím typický zápach hniloby. Dokonce se mi zdá, že ten dům nějakým svým zvláštním způsobem voní. V podkroví, ještě o patro výš, kam vystupuji po dalších dřevěných schodech, objevuji ráj sprejerů. Barevné kresby  jsou tak dokonalé, že se mi zdá, jako by vystupovaly ze stěny a zase, zase slyším ty zvláštní hlasy ! Ten dům, jako by ke mně celou tu dobu hovořil a vyprávěl příběhy těch, co už tu dávno nejsou...Slyším je jasně a rozumím jim ! Jsou to příběhy lidí co tu žili a pracovali, příběh jednoho ze správců, který před léty z ničeho nic zmizel a už nikdy ho nikdo neviděl. Cítím smíření a kupodivu i dobrou energii které je dům plný. Kolika tajemstvími oplývají světy za tím naším, ty co ještě neznáme, ty v nichž se paralelně prolínají a pokračují naše životy. Naše osudy nemizí v prázdnu, každý náš čin, každý náš povzdech, je jakoby nějakým tajným písmem zapisován do notové osnovy času... Nahoru, dolů, nahoru, dolů... Ten dům je strašidelný, ale já už nemám strach, cítím že jsem se stala jeho součástí, součástí příběhů věčně šeptajících stěn...Mlčím a v hlavě se mi to vše promítá znovu a znovu, je to sen či skutečnost ? Pomalu scházím dolů do přízemí po schodech, jež si tiše povrzávají v rytmu mých kroků. Přicházím ke vchodu do sálu a najednou přede mnou stojí zavřené dveře. Dala bych vše na světě za to, že tu ještě před půlhodinou nebyly žádné !!! Sahám na kliku. Je teplá ! To teplo mnou prostupuje a já odevzdaně otevírám to staré, poničené a místy již nahnilé dveřní křídlo. Poznenáhlu, tak jak se zvětšuje otvor ve zdi, mne zalévá matná zář. Pootevřená okna v sále jsou opět zasklená a záclony, jemně se pohupující ve větru, promítají na protější stěnu svou nekonečnou stínohru. Všude čisto a útulno, žádné stopy po ruině plné suti, která tu ještě před malou chvílí byla  ! Po obvodu sálu stoly a u nich hosté ve svátečních šatech. Číšníci s pravou rukou za zády chodí od stolu ke stolu a servírují vybraná jídla a pití. Hraje živá hudba a páry milenců krouží po parketu v rytmu valčíku. Stojím jako přimrazená ! Blíží se ke mně mladý muž a usmívá se tím nejmilejším úsměvem, jaký jsem kdy spatřila...

" SMÍM PROSIT ? " .....

















































...



Okomentovat