Sem sem napsal báseň, pak si jí tak dlouho čet, až zjistil jsem, že zrcadlovým jest obrazem počasí venku. Byla smutná, smutnější než si vůbec kdo dokáže představit. Byla plná bolesti a slz a zklamání a beznaděje. A tak jsem si řek: "Tuhle báseň jsem přece nepsal já, ani mi ji nenašeptala má můza, nato jí moc dobře znám. Kde se vzala a proč pokaždé když jí přečtu, napadají mne stále smutnější a truchlivější myšlenky ? Tohle jsem přece nechtěl a docela určitě by si to nepřála ani ona !" Váhal jsem dlouho předlouho a pak jsem mačkl klávesu delete a písmenko po písmenku, kousek po kousku tu báseň zase smazal. Zbylo po ní ale prázdné místo a to prázdno se mi najednou zdálo ještě mnohem horší než ta smutná báseň. Bolest je bolest, ale prázdno je prázdno, to ví přece každé malé dítě...A tak jsem začal psát a psal jsem o něčem co není, ale mohlo by být. O něčem, co bych sobě i vám přál. A jak jsem tak psal a psal a ťukal jen tak dvěma prsty do klávesnice a stránka se plnila tou radostí, co přiletěla odněkud, bůhvíodkud a jak pak ta radost pomalu začala přetékat přes okraj monitoru, začala naplňovat i mne. A já zase čet a čet a nemohl přestat, protože kdybych jen na chvíli přestal, vzpomněl bych si na tu smutnou, přesmutnou báseň co už tu nebyla ale mohla tu být a to jsem vůbec nechtěl...
A tak vlastně vznikla tahle (mikro)pohádka:
Milé děti,
v krajině za sedmero kopci a třemi řekami, v krajině tisíců barev a tisíců vůní, v krajině zářivého slunce svitu a teplem hladících slunečních paprsků, v krajině kde již dávno roztál sníh a zazelenaly se louky, v krajině krásné tak, že slova ani noty nejsou sto popsat tu krásu, v krajině, kde od ranního rozbřesku zpívají ptáci a bzučí hmyzáci, v krajině s modrou oblohou na níž starý pasák s šedivým vousem lenivě pase bílé beránky mraků, žilo, bylo, jedno milé a voňavé ...
...Jaro...;)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.