Samota...(Solitude)

Samota bolí, řeklo by se, ale když samota uvnitř rezonuje s tou samotou vnější, je to spíše než bolest, takové zvláštní sladkobolné souznění. 

Místo, kam vás dnes vezmu, je tak nějak samoty ztělesněním. A přesto, stačí jen trochu jiný úhel pohledu a samota se promění v požehnání. Požehnání ticha, ptačího zpěvu, rozvitých jarních květů a šumící vody ještě mladé Losenice, poklad perlami kapek ozdobených lístků a výrazných, stále ještě jasně zřetelných stop dávné minulosti. Mohl bych tímhle kouskem, zdánlivě opuštěné země, chodit týdny a měsíce a stále by bylo co objevovat...

Velikonoční pondělí, předpověď mizerná a přesto touha vítězí. Téměř celou cestu z Červené do údolí Losenice prší a od Popelné výš, se vytrvalé mrholení mění v chumelení. Vrcholek Obřího Hradu, nejvýše položeného keltského hradiště u nás, je tak během půlhodiny dočista bílý. Jen pod rozložitými větvemi mohutných, letitých smrků, ještě chvíli, než vločky proniknou i jejich hustým jehličnatým deštníkem, zůstávají kruhy suché země. Šumava ubrečená je od Šumavy letní, slunečné, tolik, tolik odlišná. Vše jakoby dostávalo jinou tvář - tu původní, ryzí, neposkvrněnou davy cyklistů, běžkařů či hlaholících turistů, tichou a přitom hovořící, jásající jarními barvami a přitom zahalenými do nikdy nemizícího mlžného oparu...Toť dech lesů, dech luk, ten skutečný, syrový, živý...

Z Červené zahlédnu na protilehlém svahu osamocená stavení Svobodné země Vogelsang, ale tam, do země samoty a bizonů, dnes mé kroky nesměřují. Dnešní cesta mne vede níž, podél toku Losenice k Riesenbachu. Buzošná, jak zní český název této bývalé osady a mlýna je místem plným tajemství. Kamenné stěny rozlehlého mlýna zasahují až k potoku, od něhož výše se pak táhnou proti proudu říčky, osamocené pilíře vantroků a ještě stále i po století pevně zaklenuté stropy sklepení...Stopy po mlýnském kole i hřídeli pohánějícími údajně stroje, k výrobě dřevěného drátu, tedy základu k sirkám, ve druhé z budov, podle historických map, snad elektrárnu poháněnou vodou z podzemního kanálu. Toto místo, sevřené mezi svahy hory Valy a kamenným mořem na druhé straně, je tajemné a ponuré, přesto je však z jeho zdí jasně cítit pozitivní energie. Možná že právě rodina Klostermannů (nezaměňovat se spisovatelem Karlem Klostermannem), jež zde na přelomu devatenáctého a dvacátého století sídlila, zanechala tu zvláštní tajemnou atmosféru, místa na konci světa.

Popelnou, kdys obec s 28 staveními, školou, dvěma hospodami, hájovnou dnes připomínají jen dvě stavení dnešních penzionů, stylově sic pokrytých dřevěnými šindeli, dnešního dne ovšem beznadějně tichých a prázdných. Možná že i ta odlehlost a prázdnota má uprostřed těch nádherných lesů, své nezaměnitelné kouzlo a své trvalé místo.

Cesta nahoru na vrchol hory Valy (1010 m.n.m.) už probíhá ve znamení regulérního sněžení. Akropole Obřího Hradu na vrcholu, je vlastně též vyvrcholením dnešní cesty. Zde, na místě, kde kdys údajně žili obři, házející po lidech kameny, jichž jsou protilehlé svahy plné a jejichž mohutné kosti prý sloužili jako lávka přes říčku, na místě mohutného  a rozsáhlého hradiště, jehož význam v divoké krajině doby Halštatské (750-400 př.n.l), je dodnes zahalen tajemstvím...

Dávná tajemství, krása nekonečných lesů, ticho přerušované jen zpěvem ptáků či sotva slyšitelným šepotem padajících vloček sněhu, lístky jarních květů, uprostřed temných údolí, stopy života dodnes dýchající a hovořící k otevřené mysli, neb nikdy neutichající šumot mladé Losenice, jež proráží si cestu mezi kameny na dně údolí, to vše je a není samota, to vše je a není smutek i radost, to vše je stále ještě, čistá a ryzí Šumava...

...