Blíženci...(Gemini)

Zvláštní, jaké asociace ve mně některý ty věci (či rostliny neb i živočichové) dokážou vyvolat .

Tak třeba ten strom a lampa...

Lampa :

"Jsem lampa, nemůžeš na mně přece myslet, proč si nenajdeš nějakou břízku ?"

Strom :

"Milá lampo, vždyť víš jak to mám, rozum nerozum, prostě pokaždé když se na tebe podívám, rozechvěje se cosi uvnitř ve mně, v kambiu a v nějakém šíleném tanci touhy, jako by se roztančily všechny mé listy."

Lampa :

"Mám to podobně, vždy když se ke mně nakloníš (díky větře !) rozbliká se mi samou touhou žárovka, ale copak to jde ? Ty jsi strom a já lampa, i kdybychom chtěli sebevíc, nikdy bychom nemohli být spolu ! Nikdy bychom se nemohli vzájemně dotknout a obejmout, sdílet navzájem své já, dotýkat se, líbat se, milovat. Sny jsou tak krásné, ale život je bohužel jen život, ne sen ! Je to marné, musíme mít rozum !!!"

Strom :

"Ale lampo milá, vždyť my vlastně spolu jsme, první co ráno, ještě za tmy uvidím je tvé světlo (světlo mého života), pokaždé když fouká silný vítr a něco v tobě zavrzá, dostanu velký strach, aby ti nijak neublížil a pak se nadechnu, opřu se proti němu a chráním tě celým svým velkým tělem, za bouřek tě chráním a svými větvemi tě zakrývám jako deštníkem, v létě pak poskytuju tvému rozpálenému tělu vytoužený stín, pokaždé když večer usínám, těším se pak, až se celá uzarděná rozsvítíš ! Jsi mi tolik blízká a přece tolik vzdálená. Ale i přes tu vzdálenost která nás dělí, cítím tvůj dech a tvé chvění, znám všechny tvé myšlenky, tvůj pláč i smích, Jsem s tebou ve vedrech i v mrazu, za dlouhých zimních večerů ti šeptám, abych tě trochu rozehřál, své verše, na jaře, když pominou mrazy, co tě tolik sužovaly, zase celý rozkvetu. Prožívám s tebou tvé radosti i tvé bolesti, může snad být něco víc ?"

Lampa:

Vím že mně miluješ a i já tě mám ráda a možná víc než kohokoliv jiného, ale naše sny, naše touhy jsou tak odlišné, já chci po nocích svítit lidem na jejich nejistých cestách, a ve dnech pak odpočívám ve tvém stínu a spím hlubokým spánkem. A co ty ? Pokaždé když já usínám, ty se budíš, tvým snem je růst stále výš, to já nikdy nebudu ! I kdybychom to tisíckrát chtěli, nejde to, nemůžeme být nikdy spolu, vždyť jsme každý tolik jiný !"

Po letech :

Lampa zlomená dole, kde její štíhlé tělo narušila všudypřítomná letitá rez, opírá se o strom a strom jí svými větvemi něžně objímá a jak si tak v objetí šeptají ta slova která si milenci šeptávají za vlahých květnových večerů, stromu po jeho věkem zvrásněných tvářích, kanou žluté, mízou voníci slzy...

...