středa 17. května 2017

Sami...(Themselves)

Ahoj lidi  ...

Když nad tím tak přemejšlím, bylo to vlasně dočista ouplně poprvý, kdy jsme na větší vejletek vyrazili s dědou sami dva. Chápete to ? Žádná máma, žádná babička, dokonce ani ta teta, co má to stejný jméno jako já a co nás vždycky chrání před těma průšvihama, ke kterejm máme s dědou oba stejný sklony, se tentokráte nepřidala. Zůstali jsme prostě sami, já dvouletá holčička a o padesát let starší děda, co ho mám tak ráda a co má stejně hodně rád zasejc mě. Abych teda byla přesná, šla s náma ještě ta krosna co mi ji děda pořídil místo kočárku, dvě lahvičky s pitím, jedna s dudlíkem a druhá bez (dědu to prý teprve čeká), plastová miska se svačinou, nějaký rezervní oblečení uložený v klokaním vaku v tý krosně, dědovo stařičkej foťák a nezbytnej mobil, co umí volat, fotit, chodit na internet, navigovat, padat z vejšky na zem a vůbec spoustu jinejch užitečnejch věcí, co se na takový tůře dozajista hodí. Protože v noci pršelo, bylo ještě místy mokro , což se mi mimořádně líbilo, protože voda ať už v jakejkoliv podobě je prostě moje. Řeknu vám teda, že děda z toho nočního pršení příliš nadšenej nebyl, páč máma mě na víkend obula do bot co se hodí spíš ke korzování v lázeňskej kolonádě než do světa lesních samot, kde se stávají dočista bezradnými a přestože mi děda ty boty, vyhlášenej značky s třema proužkama, nastříkal impregnačním sprejem co smrdí tak, že před tím zápachem údajně utíká i voda, nebylo to nic platný, páč do mokrý trávy a kaluží prostě patří pohory a nebo aspoň gumáky a ne načančaný boty tý slavný, globálně profláknutý firmy. Na máminu obranu ovšem musím dodat, že nemohla tušit, co zasejc s dědou budeme vyvádět, páč v jeho věku už by snad konečně mohl mít rozum a taky že kupovat z mateřský, co sotva stačí na obživu, pořádný horský boty, co nepropouštěj vodu, holčičce co z nich každej půlrok vyroste, je prostě nerozum do nebe křičící. Tohle všechno já ovšem neřeším, od toho jsou dospěláci a tak se s chutí zásadně nevyhejbám žádný kaluži a když už mě děda drží a nepustí, aspoň do ní házím kameny, kochajíc se při tom těmi gejzíry co z ní následně tak krásně stříkaj.













Cestou na Lomeček, což je poutní místo s kostelem Jména Panny Marie a klášterem Kongregace Šedých sester, umístěném  v loveckým zámečku co zde na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století postavil hrabě Buquoy, nás provázely takový zvláštní papíry s obrázky a písmenky co tu zanechaly děti po nějaký hře. Když jsem je ale po nich chtěla uklidit a ty papíry sundat, zjistila jsem, že jsem ještě příliš malá na to abych na ně dosáhla  a tak jsem se raději věnovala svejm oblíbenejm kalužím, co ležely tak nízko, že by na ně dosáhlo i docela malilinkatý miminko, co se sotva učí chodit.






Co ovšem musím chválit je to, že tu Libějovickej pan starosta nechal postavit dětský hřiště, který se sice na poutní místo podle některejch škarohlídů vůbec nehodí, ale kdyby ti škarohlídi, co nemaj rádi dětský hřistě měli rádi aspoň nás děti,věděli by, že kdo si hraje, nezlobí, což nejvíc oceňujou při mši svatý zrovna ti, co jim tady to hřiště tolik vadí. Jak potěšilo mně a dědu netřeba dodávat. Uplně nejvíc největší radost mi ovšem udělalo to prkýnko na čtyřech řetězech, který děda nazývá houpačka a co se, jak do něj strkáte, kolíbá sem a tam a tam a sem...Do tej houpačky jsem se zamilovala tak, že jsem z ní už nechtěla slýzt ani za zlatý prasátko, který bych stejně nedostala, páč jako každý malý dítě vím, že to chodí jen o vánocích a ne na jaře, kdy dozajista po tej dlouhej zimě ještě spí. Na tý super houpačce jsem taky zjistila, že držet se řetězu jen jednou rukou není ten ouplně nejlepší nápad, což naštěstí už děda věděl a tak byl v pohotovosti i ve chvíli , kdy jsem to prubla a následně se poroučela do jeho náruče.
















A když jsme si už do sytosti vyhráli a snědli i tu velkou svačinu, co se celou tu cestu nesla v klokaní kapse dětský krosny, vydali jsme se ty tři kilometry lesní cestou zase zpátky k Libějovickýmu zámku, kde roste ten úplně nejvíc největší strom, co jsem kdy v životě potkala. Cesta domů už proběhla bez dalších dobrodružství a následné cákání ve vaně, symbolicky uzavřelo ten dnešní, vodou lehce poznamenanej vejlet...

...Mějte se a smějte se,  vaše Bombelka...



...




Okomentovat