V zoo... (In a zoo)

Jak už určitě víte, do tej Hlubokej zoo chodím často a ráda, ale protože ten můj děda říká, že změna je život, ani jsem se moc nebránila když mi navrhl, abychom pro změnu navštívili zoo co je nedaleko od Tábora, páč Tábor je to město kde bejvám, když nebejvám u dědy, ale u mámy a když už mě teda děda v to volný květnový pondělí, co se tak nádherně vyčasilo, měl výzt zpátky k tý mámě co se mnou bydlí v tom městě husitů, byla ta zoo dočista po cestě. Doma mně sice říkali že ta zoo co je u toho města co v něm bydlím za moc nestojí, ale děda zase říkal, že člověk, dokonce i když je dvouletá holčička, by si měl na věc utvořit vlastní názor, páč ten kdo si tvoří ty vlastní názory je svobodnej ve svým rozhodování a protože bych chtěla bejt jednou svobodná aspoň tak jako děda, dala jsem i tentokrát na něj s tím, že to zoo teda vyzkouším... 

Že jsem se rozhodla správně, jsem zjistila hned za branou, když jsem uviděla to zlatý prasátko, co ho můžou děti vidět jen o vánocích, jak leží ve výběhu v  kaluži a spokojeně si pochrochtává a spí. Přestože se tedy už dlouho evidentně nemylo a bylo samej flek a špína, poznala jsem ho jistě, páč  jak děda říká, zlatý srdce nelze ušpinit a bezdomovcem se dnes stejně, díky těm zlodějskejm bankám a ještě zlodějštějším exekutorům, může stát každej, dokonce i ten, co má pod tou zdánlivě špinavou slupkou ukrytý to zlatý srdíčko.

Že uvidím zvířátka jsem čekala, páč v zoo se to jaksi očekávat dá, ale že mezi nima budou i král a královna buše, to mě teda nenapadlo ani ve snu a to, povím vám, mám sny někdy  hóóódně barevný !!! To zvíře s tou velkou hřívou, co v tom výběhu bydlelo s tou paní co hřívu nemá, ale zato má pořádný tesáky, mně prostě uchvátilo. Musím ale taky říct že mně trochu zklamalo, páč když kolem výběhu šel pán se zlatým retrívrem na vodítku, což je jak vím, veskrze slušnej pes, co navíc miluje děti, lev i ta jeho paní vystartovali proti plotu tak prudce, že se ulekl nejenom ten plot a ten hodnej retrívr ale i jeho pán a dokonce jsem se málem strachy počůrala i já, která jsem stála opodál. Takže než tyhle nevypočítatelný zvířata, co jsou sice na pohled krásný, budu mít raději to prasátko, co sice na první pohled vypadá jako prasátko, ale má uvnitř docela určitě to zlatý srdíčko !!!

Někdy se to teda vzácně povede a zvířátko je od přírody hodný i krásný, jako třeba ta vydra , co jí znám z Hlubokej nebo tyhle surikaty, co ještě navíc mají holčičku, stejně malou jako jsem já a tudíž jsou mi jsou o to milejší. Stojí si prostě klidně a pozorujou okolí a ani je nenapadne na někoho, jako ti lvi, jen tak zbůhdarma útočit. Navíc jsou, stejně jako moje babička nesmírně pracovití, páč neustále hloubí ty svoje tunely co vedou sem a zase tam, a jeden tudíž nikdy neví, ze kterejch dveří na vás juknou. Surikaty jsem si prostě oblíbila hned na první pohled a tak to i zůstalo!

Pan tygr sice na nikoho neútočil, ale zato, stejně jako ta partička medvědů co bydlí hnedle vedle v sousedství, vyvolává respekt už svým mohutným zjevem a tak jsem se u něj, ani u těch medvědů příliš dlouho nezdržovala, páč jak jsem zjistila už u těch lvů, jeden nikdy neví co tyhle velký a dravý zvířata napadne a tudíž je dozajista lepší pozorovat je z pěkný dálky a nejlíp za plotem. 

Tohle prasátko co prasátkem vlastně ani tolik není, páč má taky dva pořádný tesáky, sice na první pohled vypadalo mírně až ospale, ale kdo ví, co by udělalo v lese, kdybychom ho s dědou, až půjdem pro ten vánoční stromek, potkali jen tak navolno...

Zajímavejch zvířátek v tej hezkej zoo, co údajně zas tak hezká bejt neměla, bylo opravdu hóóódně, ale ouplně nejvíc ze všech, mně stejně potěšila Emička, co za mnou přišla na to dětský hřiště, kde jsme s dědou udělali malou zastávku a ač se to její mámě příliš nelíbilo, začala si se mnou docela upřímně hrát. Zato její táta nás zálibně pozoroval a stejně jako můj děda, co seděl na druhej straně pískoviště nám to dočista náhodný pískový přátelství od srdíčka přál. Některý mámy jsou prostě divný. Teprve po delší době a teprve na třetí pokus, ta Emičky máma přesvědčila jejího tátu, že už jsme si pohrály dosytosti a že by tedy už mohli jít dál. Teprve když jí oba, za mohutného Emiččina řevu odvlekli k blízkej restauraci, pochopila jsem, že ta paní měla už asi pořádnej hlad a tudíž mně a Emičce, to vzácně pískovcový přátelství, proto tak málo přála. To můj děda má teda povahu ouplně jinou, páč jak se snaží dívat se na svět mýma očima, na rozdíl od tý paní chápe, že naše dětský myšlení je ouplně jiný než to dospělácký a taky jsou jiný i ty hodnoty co je vyznáváme a tudíž se mnou mluví mojí řečí kterej rozumím a ne tou jejich dospěláckou, kterej nerozumím ani za mák. A když mně tak viděl, jak na tom pískovišti najednou sedím sama, smutná  a opuštěná a už ani to hraní mně tolik nebaví, sám mi navrhl, abychom tedy za mojí kamarádkou Emičkou šli do tej restaurace co jí odvlekli její rodiče a když nám pak ujeli, páč Emička měla krásnej luxusní kočárek a já jenom svý dvě nohy, vzal mě do náručí a povídal něco o tom, že tenhle svět není vždycky k nám dětem spravedlivej, ale že on, teda můj děda, ke mně spravedlivej vždycky bude, páč ve svejch padesáti letech konečně pochopil, to co já vím už od malička. Že totiž to ouplně nejvíc největší bohatství nespočívá ani v penězích, ani v majetku či nablejskanej autech, ale v docela obyčejným lidským citu jemuž se říká láska...

A tak jsem si dědovi položila hlavu na rameno, oběma rukama, tak jak to umím jenom já, ho vzala kolem krku a byla strašně moc ráda že ho mám...

...Papa...

...