Všechno to vlastně začalo tím nešťastným rozhodnutím, vzít velkej foťák a vrátit se na místo dole u trati, kde jsem posledně, jen s aparátem v mobilu, měl takový problémy s ostřením .
Těším se, to se rozumí samo sebou, budu sám, bez nervózní malé Maggie za zády, budu mít konečně sebou foťák vhodnější na makro a v neposlední řadě, páč se slunko chýlí k obzoru, chytnu večerní "zlatou hodinu". Potud tedy vše dobré, připravuju si horský kolo, kolem pasu uvazuju lehkou maskáčovou bundu s kapucí (to pro každej případ), zamávám malej Magii, co ty důkladný přípravy pozoruje ze dveří terasy a vyrážím...
První náznaky toho, že vše není úplně optimální, jak to vypadalo na počátku cesty, se dostavují pár desítek metrů pod naším domem, na křižovatce u rybníčku, kde volím stezku po okraji lesa. Pravda, stezka co vede dolů k řece je sice přímá, má pěkný spád a hlavně je nejkratší, ale to, že koncem května už bude zarostlá vysokou travou, co dokonale ukryje kameny a vystouplé příčné kořeny, co vedou od okraje lesa, mě ani ve snu nenapadá. Při mé hmotnosti a spádu stezky se mi může o nějakém účinném brždění jen zdát a tak má jízda už od počátku připomíná bike freeriding. Přední plastovej blatník odlítá hned v první třetině cesty a než si to stačím uvědomit, jsem od něho tak daleko, že vracet se pro něj nemá cenu. Jedu dál, vyzvednu ho na zpáteční cestě. Stezka je čím dál tím zarostlejší a má ještě o dva stupně větší spád, šíleně to letí a pomalu ale jistě se blížím k hranicím schopností svých i svýho kola. Dostávám smyk na skále co zasahuje z boku šikmo do stezky, ale nějakým zázrakem to vybalancuju. V této rychlosti by pro mě případný střet ze stromem či skálou měl fatální následky. Konečně jsem dole u řeky, smykem brzdím a z hluboka vydechuju, z nejhoršího jsem venku ! Houby venku !!! První útok je tak překvapivý, že téměř nestačím reagovat ! A hned za ním, další a další a během okamžiku jsou jich tu už tisíce. Ukrýt se není kam, všude kolem otevřený prostor, kde mě mohou pronásledovat ! Sedám na kolo a bez rozmyslu vyrážím - tady jde o život ! Trochu se mi ulevuje, kolem uší už mi zase fouká vítr a útočníci se zdánlivě vzdalují. Míjím jez a zastavuju až u trati. Tady snad budu mít trochu klidu. Klid je, ale jen asi tři vteřiny, než gerila těch zákeřnejch útočníků zjistí, že jsem v jejich hájemství. Jsem na místě, připravenej fotit krásy světa, ale místo toho, abych se soustředil na práci fotografa, se musím neustále vyhýbat nepřátelskejm náletům. Nevzdávám to, kolo odkládám do příkopu u trati, oblíkám na sebe bundu, uvazuju kolem krku kapuci, dopínám na těsno rukávy a sám, jen s aparátem na krku a mobilem v ruce vyrážím doprostřed zakázaný zóny. Tohle musím zvládnout !!! Fotím a pokaždé když se zastavím a skloním k práci, znovu a znovu nalítávají, bodance už ani nepočítám. Sen o focení v klidu a míru mne definitivně opouští - jsem v první línii a pomalu ale jistě se ze mně stává...
... válečný fotograf ...
Někdy ti přemejšlím, jestli všechno to plahočení, bodance, rány a neskutečná únava stojí za to. Kdo to vlastně ocení, kdo mně poplácá po ramenou se slovy "seš vážně dobrej" ? Nikdo !!! Doma u monitoru, s kávou hned vedle myši, se maximálně na tu nejlepší fotku kdosi zadívá o dvě vteřiny dýl a v tom ideálním případě napíše stručnej koment : "hezký". To je všechno ? To je to, pro co to dělám ? Ne, tak to není, úplně největší odměnou mi nejsou sebelepší fotky, ani ty, jinak milý komentáře, jsou to mý vlastní pocity, poznání a vzpomínky. Je to to uvědomování si sama sebe, svých schopností, svých hranic a za to těch pár "válečnejch" zranění rozhodně stojí !!!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.