Jarní kurýr...(Spring courier)

Ahoj, tak jsem zase tady. Tentokrát se hlásím opět ze Šumavy a protože byl víkend prodlouženej o nějakej svátek, o kterým sice nevím skorem nic, kromě toho, že někteří dospěláci v ten den nemusí vůbec pracovat, což se jim náramně líbí, dali jsme s dědou dohromady hned tři akce. Ale abych nepředbíhala. V sobotu jsme naplánovali údolí Blanice, kde děda kdysi, v dobách kdy snad nebyla na světě ještě ani má máma, dělal dětskej tábor a abychom zase s dědou nevytvořili nějakej nerozum, což se v mým a dědovo věku dá ze stoprocentní pravděpodobností očekávat, přidala se k nám také ta teta, co má stejně krásný jméno jako já a co sice obvykle vrčí, že děti moc nemusí, ale se mnou si to potom o to víc užívá...To víte, rostu jak z vody a protože jsem zjistila, že si občas můžu dovolit udělat taky něco po svým, tak to občas prubnu, což dokáže dědu spolehlivě pozlobit. Někdy sice straší, že mně uváže na vodítko, ale já mu to stejně nevěřím, protože děda ze všeho nejvíc na světě (teda až po mně) miluje svobodu a ten kdo miluje svobodu, by jí nikdy nebral nikomu jinýmu, páč by se tím potažmo připravoval i o tu svou vlastní.

Naše cesta, tedy ta pěší, začala nahoře ve Hlásnej Lhotě, odkud je parádní výhled na Boubín a Bobík, což jsou poměrně vysoký šumavský kopce, z nichž ten vyšší jsem už zdolala na jednom z našich minulejch vejletků. K tomu abychom se dostali dolů k řece Blanici, která se tu pěkně klikatí v ouzkým kaňonu, nás ovšem čekal zkopec dolů, což by samo o sobě nevadilo, kdyby ho, tak jako každej zkopec, zase záhy při návratu nevystřídal dokopec. Děda se sice hned zkraje docela nerozumně začal kochat výhledy na ty dva kopce na obzoru, ale to se mně prachmálo líbilo a tak jsem mu to kochání kazila častými útěky, což v důsledku odnesla teta, která mě po těch rozlehlejch loukách honila a to se ví, že ač mě to sice náramně bavilo, tetu nejspíš tolik ne, protože by to nekomentovala těmi slovy, jejichž význam mi zůstává utajenej. Ať tak nebo tak, vyřešil to nakonec děda po svým tím, že z batohu vytáhl nějakou dobrůtku, která mě u něho podržela spolehlivějc, něž to vodítko ;)

Pitnej režim, to je marný, se při takovým výkonu dodržovat musí a lahvička s dudlíkem, říkejte si co chcete, je stejně nejlepší, páč se ten obsah jednak tolik nerozlejvá, a taky mi to připomíná starý dobrý časy, když jsem byla ještě ouplně malinkatě malinkatá holčička.

Jo a taky vám ještě musím říct, že ty kytky, co jsou tak krásně žlutý a je jich plná louka, jsou stejně nějaký začarovaný, páč když jsem je tak pěkně žmoulala v rukách a trhala jeden okvětní lístek po druhým, s tím známým, "má mě rád, nemá mě rád" a pak si, abych na to líp viděla protřela oči, začaly mně z nějakýho prapodivnýho důvodu ty oči slzet, jako že mně teda rád nemá a já si je tedy, jak jsem z toho všeho byla smutná, třela ještě víc a jak jsem si je třela ještě víc, ještě víc jsem slzela, až jsem nakonec bulela tolik, že mně děda musel umýt oči i ruce v tej studenej řece, protože prej takovej žlutej pyl v očích není nic dobrýho a to že mě rád nemá, nejni vůbec žádná pravda, protože mě naopak rád má a to hodně a abych na to nezapoměla, zůstaly mi na tvářích i rukách maličký hnědý skvrnky od tý žlutý kytky, co si pořád vymejšlí a tvrdí, že mě rád nemá i když mě docela určitě rád má.

Jednu věc jsem ale nepochopila vůbec a to je to, proč sem k vůli nám umístili takový pěkný obrázky s černejma kačkama, když ty kačky jsou přece odjakživa bílý a oni přece nemohli nijak vědět, že sem s tetou přijedeme a budeme se po tý cestě motat ouplně stejně, jako ti ptáci na tom obrázku.

No a proto že jsme se ze Lhoty Hlásnej přesunuli další kilometrapůl k rybníku Kříšťanovickýmu, byly jsme s tetou obě už tak unavený, že jsme sebou plácly na molo, co plavalo na okraji toho rybníka a začaly obě chytat bronz. No a protože já stejně, tak jako každý dítě v mým věku, dlouho ležet nedokážu, začaly jsme s tetou blbnout, až jsme z toho byly obě celý zmáčený a děda mi musel oblíct rezervní mikinu s myšíma ušima, což mi náramně vyhovovalo, protože jsem najednou cejtila, že v tom myším kožíšku do tý nádherný šumavský přírody, tak nějak víc patřím...

No a protože čas u vody utíkal jak voda v tý řece, co teče dole v údolí, vzala mně teta za ruku a zase jsme šlapali ten kilometrapůl zpátky do Lhoty Hlásnej, kde nás čekalo to auto, co nás potom odvezlo zpátky domů a to byl vlastně dnešního vejletku konec, kterej ouplným koncem vlastně nebyl, páč zejtra  i pozejtří nás čekaly ještě vejletky další, o nichž vám napíšu, když mně zůstanete věrní, přístě. Mějte hezký dni a nebraňte se občas vyvětrat svý těla, páč příroda se svejma krásama je hned po lásce, ten ouplně nejvíc největší dar co jsme do života dostali.

...Papa, vaše Bombelka... :)

...