Stý...

...Máme narozeniny...

Já a můj blog a vlastně tím pádem i vy všichni, mí věrní. Náš čas na těchto stránkách neurčují hodiny, určují ho slova, věty a příběhy. Sto příběhů - jako sto let - dost času na to, aby člověk zmoudřel a strašně málo na to, aby se moudrým stal. Někdy se mi zdá, že jsem na samém počátku té cesty za sebepoznáním, jako bych psal ty samé řádky co před dvěma lety a jindy vidím jasně tu proměnu kterou s každou větou procházím. Snad je to k dobrému. Píšu tyhle řádky a myslím na vás, na všechny ty, co mi přidáváte plusy a komentáře. S některými se znám krátce, s některými už přes  dva roky. Někteří jsou mi bližší, někteří svou povahou vzdálenější. O některých z vás nevím téměř nic, o některých toho vím více, ale každý z vás je mi něčím blízký, něčím mě oslovuje, něco mi dává. Dívám se na ty nejstarší blogy a pod plusy se mi zobrazují jména z nejvěrnějších, Janka - malířka z hor, Petra - mlčenlivá průvodkyně žitím, Evka kamarádka z Anglie, Jana - žena s nejkrásnějším úsměvem v Praze, Elka, citlivá duše z Benešova, Ira - přítel z Izraele.. Mohl bych pokračovat ještě dlouho, abych vyslovil všechna vaše jména, ale ono to není nutné a stejně bych nejspíš na někoho zapomněl. Každý z vás je jiný a každý z vás mi něco dává - svými slovy, svými obrázky, svou přítomností. Každý z vás, je tak trochu taky spolutvůrcem těchto stránek.

Kdysi jsme s malou Maggií mluvili o tomto virtuálním světě, kolik z vás by se mohlo stát našimi opravdovými přáteli v realitě, v životě plném trápení a bolesti ? A má vůbec smysl utíkat se do vysněného světa dobra ? Odpověď znám od počátku - svůj význam to má, už jen tím že každý smajlík, každé dobré slovo, každé přání vlídného dne, přináší do našich životů trochu úsměvu, trochu radosti a trochu pohlazení.

Mé příběhy jsou obrazem mého srdce a zrcadlem mé fantazie a oslovily-li alespoň na chvíli někoho z vás splnily svůj účel...

...Děkuji...