Kdo vlastně jsem ? Figurka vržená na šachovnici, s napětím očekávající okamžik, kdy přijde její chvíle a ona dá konečně králi mat - držet v ruce osud světa a ukončit tu nesmyslnou hru ! Ale ta hra má svá vlastní pravidla a kde je psáno, že nebude nutno mne obětovat ? Obětovat ve prospěch vyšších cílů - pochybných vítězství...
Opět jsem v davu cizích tváří a můj, chcete-li to nazvat "útěk", se nějakou záludnou shodou okolností mění v návrat. Návrat mezi lidi - co na tom že jsou černí - to jen prohlubuje můj pocit odcizení. Mávnu na taxi a mířím do hotelu - musím si to všechno pořádně rozmyslet - utíkat v kruhu přece nedává žádný smysl. Před čím vlastně utíkám ?
Ležím a s vyprázdněným pohledem koukám do stropu. Snažím se zachytit nějakou smysluplnou myšlenku, ale v prázdnu mého já se nezachytí nic - zase jenom prázdno ! A bolest hlavy. Znám to, není to prázdno, je to šílený přetlak myšlenek spojených do spletenců a nesmyslných tvarů, vložených do mysli stejně jako lidské motivy vložené do pláten Hieronyma Bosche. Tisíce postav a žádná tvář - žádné duše. Už chápu autora těch slavných děl - připomíná mi to pohled do zrcadla v mé hlavě. Vše dokonale propleteno, spojeno a stmeleno.
Tohle se nedá - praskla by mi z toho hlava. Beru foťák a utíkám ven. Prodírám se hlava nehlava davem a zcela nesmyslně si koleduji o malér ! Ale to jediné na čem teď záleží je bolest - ta nesnesitelná bolest v mé hlavě - potřebuji jen kus prázdna a zeleně...O chvíli později jsem konečně v parku. Usedám na zem v poloze lotosového květu a z brašny vytahuji přístroj. Sledovat svět přes hledáček aparátu - jak uklidňující. Vyberete si svůj objekt - svoji tvář a jen ji mlčky pozorujete. Pozorujete a čekáte na ten správný okamžik kdy zmáčknete spoušť. Zastavuji svůj pohled na tváři vypovídající vše - bolest a nekonečnou tíhu života a přitom takové dokonalé smíření. Tu tvář znám z National Geographic - Masaj !
Levou rukou zaostřuji a v hledáčku vidím, jak zvedá ruku a s mírným úsměvem ve tváři otáčí dlaní zprava doleva "don't photo please". Gestem a lámanou angličtinou se omlouvám - to je ta naše evropská touha všechno vlastnit - obrazy postav, osudů a s nimi nakonec i duší. Mluvím k té tváři dlouho a už dávno to není omluva - je to vykřičení bolesti, je to volání o pomoc - je to mé mayday !
Ta mahagonová tvář mlčky poslouchá. Pak mne bere kolem ramen a konečně promluví:
"go with me my friend"
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.