Probudil jsem se v buši a na setmělé obloze jsem uviděl vzdálené slunce, které vydávalo jen zlomek své původní záře a měsíc velký tak, že se zdál téměř na dosah. Chvíli jsem nevěřil svým vlastním očím a uvažoval o tom, co se vlastně stalo, když mne svým mrazivým dechem probral vesmírný chlad ze strnulé netečnosti. Něco se změnilo - ne změnilo se všechno !!! Otřásl jsem se zimou a v tu samou chvíli jsem ucítil vůni a teplo její srsti, to jak se mi má lvice připomněla svou přítomností. Zvláštní - vůbec jsem v tu chvíli necítil strach, naopak, cítil jsem, že je z té změny vyděšená stejně jako já. Byla vyděšená a přesto mne už několik dnů chránila svou přítomností, svým teplem. Seděli jsme vedle sebe v trávě a sledovali, jak se svět kolem nás mění. Nečekal to nikdo z nás - ani ona, hrdá paní buše, ani já, stín vládců světa. Svět se mění s čím dál tím větší rychlostí. Pravdy platné po staletí již pravdami nejsou, tisícileté jistoty praskají jak mýdlové bubliny, vše co jsme postavili, co jsme vybudovali, co jsme vymysleli, je najednou v zrcadle přítomnosti tak nicotné ! K čemu nám dnes jsou, ty velehory popsaného papíru, k čemu všechny ty vymoženosti, elektřina, rychlodráhy, internet. Slunce se vzdaluje a země dřív nebo později vychladne zcela...
Vrátil jsem se tam, odkud jsme kdysi vyšli všichni, do míst kde se ještě dalo přežít a našel jsem ji - lvici, vládkyni buše. Našel jsem v ní novou jistotu, nového přítele, nový smysl bytí a nezáleží na tom jestli na pár týdnů, měsíců či let...Sešli jsme se tu, v africké buši - dva různé světy jejichž dráhy se nikdy neměly protnout, dva cizinci kteří sedíce vedle sebe čekají na závěrečné titulky...
Pozorovali jsme mlčky jak země chladne a světla ubývá a mimoděk jsme se k sobě přitiskli blíž...
P.S. Díky za inspiraci...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.