Sliby dané Bohu ve vypjatých situacích jsou ošemetná věc. Když jsme v nouzi, obracíme se k němu a pod tlakem svědomí najednou vidíme, jak se náš hodnotový žebříček začal, stejně jako ta věž v Pise, poněkud naklánět na stranu. A my, místo toho, abychom zkontrolovali, jestli jsou v pořádku základy, uděláme přesně to, co udělali stavitelé té věže. V polovině stavby vezmeme olovnici a začneme stavět zase rovně. výsledkem je nejen věčně poněkud nakloněný náš hodnotový žebříček (citadela chcete-li), ale také pěkně pokřivený strom života. Celý život se zabýváme svým intelektem, čteme, vzděláváme se a snažíme se být moudřejšími, ale ve chvílích, kdy jen trochu nepochopíme danou situaci, okamžitě jsme naježení a připraveni se bránit tomu "zlu" zvenčí. Znám to sám na sobě - jsem stejný - snad jen díky svému poněkud těžkopádnému znamení nereaguji většinou hned a tak se mi to čas od času rozleží. O co hůř jsou na tom všichni ti berani, lvi, střelci...
Vzpomínám na svou babičku, byla vždy laskavá a se srdcem na dlani, vždy ochotná pomoci. Někdy , když ji někdo ublížil, se schoulila do klubíčka a docela obyčejně, lidsky plakala, pak ale vstala a na tváři jsem opět uviděl milý úsměv a ochotu vždy pomoci. Nebyla příliš vzdělaná s pronikavým intelektem převyšujícím všechny okolo a všechny akademické tituly se jí nějakým řízením osudu vyhnuly. Neuměla o sobě vzletně mluvit, ale o to více jí Bůh obdaroval skromností. Ano, vzdělání mne jistě učinilo moudřejším, ale ne vždy lepším člověkem.. Přemýšlím nad všemi těmi, co se provinili na mně, do jaké míry to byla zášť a do jaké míry nepochopení. Do jaké míry byla jejich vina vinou i mou. Vždyť komunikace vždy vyžaduje dvě strany. Žít v tomto světě není jednoduché a všichni jsme díky svým špatným zkušenostem a neustálým obavám o svůj prostor připraveni kdykoliv zatroubit do útoku. A všichni se té chvíle podvědomě obáváme a snažíme se jí vyhnout... Mám vůbec komu co odpouštět ? A není nakonec tím nejlepším odpuštěním stav, kdy cítím, že komu co odpouštět nemám ?
Letadlo se potichounku, lehounce, snad jako by v jakémsi náboženském vytržení snáší na hladký, asfaltový povrch nairobského letiště a já, ještě trochu zadumaný, z okénka neuvidím, navzdory svým očekáváním džungli, ale moderní africké velkoměsto...
Tento díl mého příběhu věnuji Kajdovi. Bez něj (ač to netuší), by tak jak je napsán, nikdy nevznikl. Díky...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.