"Sny jsou sny a život je život", říkám si hned ráno, když si vzpomenu na ten noční "armageddon". Stojím tu u autobusu, kolem mne zase spousta lidí a já nevyspalým pohledem sleduji, jak můj kletr podniká horolezecký výstup na střechu autobusu, který docela určitě nebude o nic mladší než já - spíše naopak. Trasa vyznačená na mapě je jasná, nejdříve 100 km na západ až k Naroku a potom odbočit na jih dalších 150 km k Maasai Mara National Reserve. U nás trasa na tři hodiny, tady v Keni cesta autobusem téměř na celý den. Útěk do samoty uprostřed chumlu lidí - kolik paradoxů mne v téhle zemi ještě čeká ? Proč se vlastně cítím uprostřed lidí tak nesvůj? Proč vyhledávám samotu ?
Bude to nejspíš tím, že každý z nás je jiný. Každý z nás má jiné geny, jinou výchovu v jiném prostředí a své vlastní měřítko pro dobro a zlo. Každý máme svou vlastní pravdu a svou vlastní spravedlnost. Jen málokdo z nás si uvědomuje relativnost všech těch pojmů a tak se sebestředností člověku vlastní předpokládáme , že všichni okolo mají stejné pravdy, stejnou spravedlnost, stejný náhled na pojem "dobro" a "zlo" a podle toho jednáme. Ale tak to není ! Skutečnost, že je pravda relativní, jsem kdysi pozoroval na hnědé plechovce od kávy s bůhví proč žlutým víkem. Ležela jako váleček na stole a pozorovali jsme ji s kamarádem. On seděl z boku a já z čela - on viděl hnědý obdélník, já žlutý kruh a přes ten kardinální rozpor jsme měli pravdu oba !!! (Nebo vlastně ani jeden z nás.) Téměř nikdo z nás si nedokáže v celé šíři představit vidění toho druhého a jen málokdo se o to pokouší a někdy ani empatie nestačí. Proplétat se spletí různých pravd a spravedlností je prostě nad naše síly a nad naše časové možnosti. Nejpřirozenější reakcí, pro člověka vyhýbajícího se konfliktům, je pak zcela zákonitě útěk do samoty. Jak z toho ven ? Lze vůbec najít kompromis mezi hnědým obdélníkem a žlutým kruhem ? Myslím že ne, vznikl by z toho hybrid který by nepřipomínal ani jedno ani druhé. Kde tedy hledat tu univerzální pravdu platnou pro všechny ? Myslím že jediný náš smysl, který je schopen rozetnou ten gordický uzel, ten naprostý chaos všemožných vjemů a pocitů, je láska. Ta jediná totiž dokáže, aniž by potlačila naše "já", vidět svět očima toho druhého.
Koukám na své snědé spolucestující, natřásající se stejně jako já na tvrdých sedačkách stařičkého autobusu a říkám si, "jak vás proboha mám milovat ?" Nevím - prostě nevím - teorie je jedna věc a praxe druhá. Pozoruji ty tváře kolem sebe a každá je jiná - někdo je stažený do sebe, někdo otevřený a hovorný, někdo vysmátý, někdo naštvaný, kolika z nich se asi hlavou honí stejné myšlenky jako mně a kolik z nich by mi lásku oplatilo nenávistí ? A je vlastně nutné očekávat vždy adekvátní reakci ? Zavírám oči a ponořuji se do svého vysněného světa. Ještě ne - mám v sobě ještě příliš bolesti, a starých křivd, ještě nemám dost sil abych miloval svět takový jaký je - ještě musím hledat odpuštění,
ještě chvíli musím zůstat sám...
Foto : Livingstone.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.