Ve stínu Kozoroha...

Turistický hotel na okraji rezervace skýtá až překvapivě příjemné ubytování. Po celodenní cestě přehřátým autobusem obložen lidmi, kozou a slepicemi, nasycen tisíci pachy i vůněmi, ohlušen nikdy neutichajícím brebentěním domorodců, jsou vlažná sprcha a  ticho, rušené jen proudem vody, opravdu k nezaplacení. Stojím tu dlouho a smývám ze sebe všechny ty smutné pocity a nálady minulých dní. Už zítra vyrazím  s  průvodcem a jeho džípem vstříc divočině - vstříc tajemnému místu mého přítele. Africká noc je hluboká  a černá a vzdálené zvuky noční zvěře jen dokreslují tu klidnou atmosféru. Konečně spánek, hluboký bezesný léčivý spánek...

Maskovaný Land Rover mého průvodce poskakuje jako zdivočelá zebra po nerovné cestě a dohromady s oblakem prachu, jímž je neúnavně pronásledován, připomíná Halleyovu kometu. Připadá mi, jako bych s ní uletěl ze země lidí do jiného světa.  Světa savany, skal, divoké zvěře a zpívajících stromů, strážců té dokonalé rovnováhy. Světa který tu nezávisle na nás existuje už milióny let. Míjíme obrovské stádo pakoňů a o hodinu později neméně velké stádo zeber. Na pozadí pod rozložitou akácií odpočívá smečka lvů a vyhlíží si vhodnou oběť. Krutý ale spravedlivý řád přírody. Po dalších dvou hodinách jízdy zastavujeme v masaiské vesnici a s muži hrajícími svou odvěkou roli - válečníků a strážců stád se radíme kam dál. Místo označené na mapě jim nic neříká, ale vzhledem k tomu, že malé vesnice se mnohdy stěhují spolu se stády, to ještě nic neznamená. Po hodině odpočinku ve stínu mohutného stromu vyrážíme dál, směrem k tanzánské hranici. Zastavujeme o něco později v další malé vesnici a tady už máme štěstí. Po počátečním malém nedorozumění, že jsem přijel fotit domorodce, se vše vysvětluje a bojovníci nám ukazují cestu buší, která už na mapě není.

Cestou brodíme řeku Maru a v okamžiku, kdy se slunce začíná blížit obzoru, uvidíme první maňaty - masajské chýše důmyslně spletené ze dřeva a proutí, potažené kravským trusem. Můj průvodce mluví s jedním z Masajů a ptá se na mého přítele Entgoraie. "Ano, žije tady, ale nyní je v buši." odpovídá Masaj a vede mne k jedné z chýší. Maňata je bez oken a vevnitř hoří oheň. Ze začátku v tom šeru špatně vidím a trochu hůř se mi dýchá vzduch prosycený kouřem, ale rychle si zvykám . Trochu mi to připomíná večery pod převisy na trempech z mládí. Teď jsem tu, na začátku další kapitoly svého života a po několika hodinách rozhovoru lámanou angličtinou s mým hostitelem se konečně ukládám k spánku. Tak jak jsem, uléhám na tvrdou podlahu chýše. Noc je hluboká a temná a jen zvuky dobytka v ohradách či vzdálený řev lvů  ruší to posvátné ticho tady, ve vesnici na konci světa...