Občas nás něco trápí...
Je to normální stav a známe ho, ať už se na oko tváříme sebevíc optimisticky, všichni. Prostě něco není ve shodě s našimi představami a pak je na nás, abychom se s tím nějak vyrovnali. A každý z nás má na tyhle stavy svůj více či méně účinný lék. Já například píšu - člověk na chvíli zapomene na pocity z vnějšího světa a ocitá se ve světě svých představ a příběhů, kterými plně vládne. Není v něm únava ani zklamání - je tam láska, je tam dobro, je tam jen to, co on sám chce...
Jindy uteču do lesa - les je zázračný léčitel - pokaždé, když míjím první stromy a pohladí mě jejich stín, je to, jako bych se z minuty na minutu ocitl v úplně jiném světě - světě, kde se krása prolíná s klidem a harmonií a který je na tisíce světelných let vzdálen od toho prapodivného světa za zády. A učím se dýchat jeho vůně, poslouchat zpěv ptáků, ( zrovna včera jsem ten nádherný koncert "O návratu jara" poslouchal) a hladit pohledem květiny. Prostě jen proto, že tuším jak to mají rády...
Neposledním z těch zázračných léků je slunce - dává teplo, tiší bolest a do žil vlévá optimismus. A tak stojím na okraji louky a nechávám se prostupovat jeho sílícími paprsky a stejně jako to slunce prožívám znovuzrození. Nový život nikdy nepřichází bez bolesti - o tom každá máma něco ví. A tak se stejně jako ona nadechnu a v očekávání nového života zhluboka dýchám...
„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“
(John Lennon)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.