Vánice...

Těžké nebe, které  se  na čáře horizontu téměř dotýká země, začíná chrlit miliony vloček sněhu. Krajina je během několika chvil úplně bílá a začíná sílit vítr. Vločky, ty nádherné šperky stvořené nebeským sochařem z ledu a vody, začínají měnit směr a už nepadají lenivě jako pírka kolmo dolů, ale nabírajíc rychlost, mění  směr svého letu na téměř vodorovný. Vítr stále sílí a zpočátku mírné sněžení se mění ve vánici. Ptáci, schovaní někde v lese v korunách stromů ani nedutají a lesní zvěř schoulená pod hustou střechou mladého smrčí zrovna tak. Všude zavládlo ticho a jen hukot a nárazy nemilosrdného větru dávají vědět,  kdo je tady v tuto chvíli neomezeným pánem.

Míjím první stavení, stejně jako ty zahalený do kapuce a jen stěží, objímajíc tě kolem ramen s tím větrem zápasím - kde se vzala ta ohromná síla, která si  tu s námi tak pohrává ? Měníš se zase v malou , vystrašenou holčičku. Opřeš se o mne a já bojujíc s větrem za nás oba, jsem za tu chvíli rád. Blížíme se k domu a snažíme se vydržet ten tlak, který podráží nohy a dusí plíce, vydržet to peklo, které se tu zjevilo nezávisle na naší vůli s touhou rozdělit nás, přemoci, zničit to křehké pouto citu co nás spojuje ...

Konečně jsi v bezpečí... Růžolící, schoulená ve svém  křesle, popíjíš horký čaj a já se vracím zpátky ke dveřím, abych vyfotil to peklo, kterému jsme právě unikli. V pevných zdech domu je teplo a my skrze uslzené okenní tabulky sledujeme, jak přes odplouvající mraky začíná nesměle vykukovat slunce a zvířená sněžná mlha pomalu klesá k zemi. Sněhová vánice je po hodině definitivně pryč a já, rozpuštěn v teple tvé přítomnosti, vychutnávám si tu vzácnou chvíli našeho společného štěstí...

„Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne,zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“

(Erich Maria Remarque)